Mapa blogu

O Shizu-chan






Další web Shizu-chan:
(souhrn všech yaoi a shounen-ai povídek, co jsem nspala :3)


Aktuality:


Doplněny písničky do Utapri mp3 rozcestníčku :3
Doplněny písničky do Kuroko no Basuke rozcestníčku :3
Doplněny písničky do rozcestníčku ostatních mp3 :3


Překlad mangy: Arthur in the dark 4.
Jak jsem na tom s dalším překladem: 1 stránka z 2. poloviny 5. volume, zbývá 79 stránek :3


E-mail blogu: Shizufantasyworld@seznam.cz - pokud máte nějaký
dotaz, prosbu, nápad, cokoliv, klidně napište :3



Cherry for you

30. června 2011 v 18:33 | Shizu-chan |  P: Hetalia
Tímhle začnu období FanFictions ^^
Tak.... tahle mě napadla, když jsem se procházela s Chiqi kolem rybníka xD (nedivte se, že "uke" taky bude mít psa a procházet se kolem rybníka xD vylíčím vám náš rybníček dopodrobna xD xD) tak snad se bude líbit ^^
• Velkou část tam zabere vzpomínání, což bude napsáno kurzívou ^^
•PARDON ZA CHYBY ^^
Anime: Hetalia
Pairing: Artur x Alfred (Anglie x Amerika) a (věk v téhle povídce neodpovídá věku v Hetalii)
Doba: Skutečnost (žádný státy, nene xD)
Autor: Shizu-chan ^^ (prosím, nekopírovat ^^)
VAROVÁNÍ: naprostý nesmysl bez děje xD (a yaoi to nebude xD)





Dělám to znova!
Cítím se jako stalker...
Co se vlastně stalo?

Šel jsem na procházku s mým psem Mikim kolem nedalekého rybníka. Už se tomu moc nedá říkat rybník, spíš špinavá kaluž. Není tam tolik vody, kolik bylo dřív a rozhodně tam není čistá voda. Postavením nedalekého sídliště porušili podzemní vody a rybník tak byl odtržený od svého zdroje. To způsobilo, že je z něj takový brčál zelenej. Lidé tam hází snad všechno možné. Když jsem se tu jednou pokusil koupat, našel jsem péro z postele. Lidi jsou strašný prasata...
A to to byl takový krásný rybník. Jako malý jsem se tu koupal s kamarády a to bylo ještě do čtyř metrů vidět dno. Teď nejde nic vidět ani ze břehu. Voda je dobrá akorát na koupání psů a koní...
Jenže je tu ještě jedna aktivita - rybaření.
No a to je to.
Jednou jsme si tak šli a jdeme kolem jednoho rybáře. Typicky v kalhotech a volném tričku. Na nohách měl gumáky. V obličeji měl přehnaně soustředěný výraz. Měl brýle, takže když mu nepatrně sklouzly, vždycky si je posunul, ale nemyslím, že to vnímal.
Miki na něj štěkal. Hodně a silně. Jenže on to fakt nevnímal!
Dokonce se za ním rozběhl, samozřejmě jsem ho stáhl, ale ten rybář si fakt ničeho nevšiml.
...Ne že by mě to zajímalo, ale ten jeho soustředěnej výraz mě zaujal. Nikdy jsem neviděl nikoho podobně soustředěnýho.
Dost kochání. Přitáhl jsem Mikiho k sobě a pokáral ho za to, že neposlouchal a tak moc štěkal. Šli jsme dál.
Cestou jsem uviděl třešeň. Byly na něm opravdu šťavnatě vypadající třešně. Obvykle "nekradu", ale tentokrát mě chuť přemohla.
Uvázal jsem Mikiho k jednomu plotku a šel k třešni. Natáhl jsem ruku ale... moc vysoko!
Vždycky jsem byl malého vzrůstu... nicméně tohle je poprvé, co mě to štve.
Vyskočil jsem. Poprvé, podruhé, potřetí. Nedosáhnu na ně!
Povzdychl jsem si...
Najednou se zamnou vynořila něčí paže a bez problémů třešně utrhla. Pak je podala mě.
Otočil jsem se na toho neznámého... byl to ten rybář!!
Jakto, že si mě všiml, když byl celou dobu tak zabranej do rybaření?
Třešně jsem rychle vzal, "díky."
"Není za co," odpověděl a usmál se. Měl sympatickej obličej. Na první pohled smíšek.
"To je tvůj pes?" zeptal se a ukázal na Mikiho, "myslím, že jsem slyšel psa, ale nějak jsem to zastřel."
"No jasně, když máš plnou hlavu vody a v ní plující rybičky!" pomyslel jsem si a odpověděl: "Jo, je můj."
"Nechcete jít zamnou?" zeptal se s úsměvem, "mohl bych tvýmu pejskovi chytit rybičku."
Koukl jsem se na Mikiho. Jakoby rozuměl. Vrtěl ocáskem snad rychleji, než moucha mává křídly. To znamená radost - takže ano, chtěl jednu z těch slizkých bestií...
"Tak fajn," odpověděl jsem.
Snědl jsem rychle zbývající třešně a odvázal ho. Pak jsme následovali rybáře k jeho místečku.
Chvilku vydržte. Ryb je tady hodně, ale musím chytnout nějakou malou," zasmál se.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.
"Alfred, ty?"
"Artur," odpověděl jsem, pak jsem ukázal na Mikiho, "a tohle je Miki."
"Miki je roztomilý jméno."
"Ale pro tu obludu je to škoda," pronesu.
"Ale no tak," zasměje se a jde k Mikimu. Pak ho začne hladit a hrát si s ním.
Miki je Akita-inu... což je velký plemeno.
"Je roztomilej, i když je velkej," zasměje se a Miki mu olízne obličej, "kolik mu je."
"Potáhne mu na devět."
"Páni, nevypadá na to! Ale to je dobře. Do stáří pěkně zvesela, že?" zasměje se a opět se nechá olíznout.
Já na olizování nikdy nebyl, takže pro Mikiho je to asi poprvé, komu olizuje tvář a tomu dotyčnýmu se to líbí.
"Bere ti," oznámím mu.
"Co?"
"Ryba, blbče."
"He?" rychle vyskočí na nohy a popadne udici. Zatáhne, pak začne pomalu navíjet. Jde to ztěžka. Ryba mu zahýbá do stran, plave zpátky, ale Alfred je silnější a silně zatáhne. Objeví se hlavička. Od teď to jde dobře.
Je to kapr a je obrovskej, takže naděje na brzký odchod jsou v tahu.
"Bydlíš tady někde?" zeptá se.
"Jo," odpovím stroze.
"Kolik ti je?"
"Devatenáct."
"Vážně? mě taky," usměje se a znovu nahodí.
Zacukají mi koutky, nasadím ironický pohled. Co je tohle sakra za konverzaci? Proč ho vůbec zajímá, kolik mám? Pak se jen usměje a odpoví "mě taky". Tohle je vážně pitomý...
"Promiň, musíme jít," pronesu a rychle beru Mikiho.
Jenže Alfred se tak rychle nevzdává. Chytne mě za paži a zastaví mě.
"Vydrž ještě chvilku," usměje se," řekl jsem, že ti nějakou mřenku chytím, tak chytím!"
"Tvrdohlavej jak mezek," pomyslím si a naštvaně si sednu vedle něj.
"Máš něco?"
"Proč?"
"Že tak spěcháš."
"Říkali, že má pršet," odpověděl jsem.
"Nemáš rád déšť?" zeptal se.
"Nesnáším ho. Lidi musí být zalezlí doma a venku panuje pochmurná atmosféra. Vždycky je mi při dešti smutno." Zarazil jsem se. Proč mu vykládám o svých pocitech?
"Já mám déšť rád," usměje se, "při dešti líp berou ryby."
Představil jsem si jeho hlavu... velká a místo mozku voda s rybičkama... trochu jsem se zasmál.
"Co je na tom směšnýho?" jeho tvář neztrácela na úsměvu.
"Nic, jen jsem si představil vnitřek tvé hlavy," odpověděl jsem, taky s úsměvem. Když jsem si uvědomil, že jsem se usmál, radši jsem si odkašlal a nahodil svůj obvyklý výraz.
Zato Alfredovi úsměv nemizel, i když rybařil, "a co sis představil?"
"Mno... tvoji velkou hlavu," nakreslil jsem do vzduchu přibližnou velikost, kterou jsem si představoval, "v ní samá voda a místo mozku ryby..."
On se ale začal smát tak, že málem shodil prut, "to není moc pěkný."
"Je, teď můžu bezpečně říct, že ti šplouchá na maják... a můžou za to ty ryby!"
"Hele..." Smál se tak moc, že nemohl ani mluvit... Nechápal jsem, jak se může tak hodně smát. Možná že jsem fakt řekl nějakou kravinu... Ryby, který šplouchají na maják... to vážně zní blbě...
"A jsou ty rybky alespoň zlatý?" zeptá se.
Podívám se na něj, svíjí se na zemi a pořád se směje... "ne jsou normální, hnusný, šedý a slizký."
Alfred si utře slzy, "s tebou se asi lidi moc nekamarádí, co,?"
"Ale s tebou taky ne, kdo by vydržel s neustále-se-smějícím idiotem?" odpověděl jsem ironicky.
Tentokrát se přestal smát a nahodil trochu smutný úsměv, "v tom máš pravdu... Moc přátel nemám."
Najednou mi bylo líto, že jsem vůbec něco takovýho vypustil z huby. Taky měl pravdu v tom, že semnou moc lidí nekamarádí.
Říkají, že jsem až moc ironickej a každýho hned urazím. Dále taky kvůli mým "divným" koníčkům co se magie a tajemna týče.
"Promiň," pronesu a sednu si vedle něj, "jsme na stejné lodi."
"To je dobrý," usměje se, "hele tvůj pes usnul."
"Ah, to stary "žvíže" už ani nevydrží malou procházku kolem rybníka," povzdychl jsem si.
Alfred se začne zas nepatrně smát.
"Co jsem zas řekl?"
"Žvíže," zopakuje po mě.
Takhle říkám Mikimu jen doma... příjde mi to roztomilý. To je poprvé, co jsem to řekl před někým.
"No co, každej pes má nějakou přezdívku," pronesl jsem.
"Ale o žvížeti slyším poprvý," zasměje se.
Já jen sleduju splávek, jak se pěkně pohybuje na hladině a houpe se v rytmu vln.
Najednou hrom!
Leknu se.
"Promiň, fakt musím," řeknu rychle a snažím se probudit Mikiho.
"Vždyť ještě neprší."
"To sice ne, ale bouřek se bojím," oklepu se, "navíc jsme pod stromama."
"Neboj, tady bouřky nechodí," usměje se.
"Hele, já tu bydlím celej život," vykřiknu, "bouřky tady jsou! Jednou dokonce zapálili dům."
"Tady je to fakt nebezpečný," pronese s klídkem, "ale já tu mřenku chytím!"
"Tvrdohlavče!" vykřiknu naštvaně a nervózně si sednu zpátky, "pokud na tebe skočím, tak promiň."
"To je jedno," odpoví s úsměvem.
Jak může být vůbec tak klidný? Je bouřka, sedíme u nejlepšího vodiče, nad náma stromy a on se usmívá!
Podívám se na Mikiho... ten chrápe jak zabitej. Oba dva jsou stejní voli! A já na tu jejich hru přistupuju...
"Hele, pohni," pípnu, "začíná mi být zima."
Podívá se na mě, pak se zohne a začne něco hrabat z tašky. Když to vytáhne, podá mi to.
"Pláštěnka?" tázavě se na něj kouknu.
"Je to z gumy, takže když začne pršet, nebudeš mokrej a navíc tě to zahřeje," odpoví. Trochu rozpačitě si pláštěnku vezmu a obleču si ji.
"Díky."
"Není zač."
Nevím proč jsem tam seděl jen kvůli jedné rybce pro psa, kterej stejně spal.
Bylo to divný, nikdo semnou nevydržel takhle dlouhou dobu a už vůbec nikdo mě nezadržel, když jsem chtěl odejít.
Jeho pláštěnka měla jeho vůni. Zkřížil jsem ruce na prsou a ještě víc se zohl, abych se zahřál... Čím víc jsem se zachumlal, tím víc jsem cítil jeho vůni.
"Hele, už bere!" vykřikne Alfred.
"Konečně," pomyslím si a sleduju jeho boj s rybou.
Není tak strašný, jako s tou první rybou, takže bude určitě menší. I když tahle taky slibně bojuje.
Alfred pořádně zatáhne a... hurá! opravdu je malinká.
Otočím se na Mikiho a začnu ho budit. Otevře napřed jedno oko, pak druhy, následně párkrát zamrká a zvedne hlavu.
"Dostaneš rybu Miki," oznámím mu. Okamžitě je na nohou, někdy opravdu věřím, že rozumí každému slovu, které řeknu.
Alfred rybu mezitím vylovil a odháčkoval. Byla velká asi zhruba jako dlaň. Alfred ji Mikimu podal a ten si ji hned vzal. Když ji začal roztrhávat, radši jsem se na to nedíval. Vidět, jak jí tečou vnitřnosti a oči z důlků jsem fakt nechtěl.
"Nemáš rád krev?" zeptal se mě Alfred.
"O to nejde, spíš nemusím vnitřnosti," oklepu se, "hele, my fakt budem muset."
"Dobře..." odmlčí se, "jsme... kamarádi?"
Vytřeštím na něj oči. Na tohle se mě nikdo nikdy neptal! Chvilku jsem se na něj zadíval, pak jsem zavřel oči a poprvé se usmál ze své vůle, "jo jsme."
Připl jsem Mikimu vodítko. Rybu už měl dávno snězenou. Pobídl jsem ho a dal se do chůze.
"Ještě jedna věc!" zakřičel na mě Alfred. Otočil jsem se, "budu to ještě týden, pak jedu domů. Kdyžtak se stav!"
Jen jsem povzvedl ruku na pozdrav a šel jsem směrem k mému domu...


Takhle to začalo... teď ho z nějakýho důvodu pořád stalkeruju... a co je nejhorší, nemůžu se mu ani ukázat!
...Teda, ne že bych nemohl... prostě na to nemám odvahu. Už to takhle dělám pět dní. Pokud si nepospíším a on odjede, už nikdy ho neuvidím.
Ale já se prostě nemůžu přimět za ním jít.
Každý den tady sedí u břehu a chytá ryby, se stejným úsměvem, jako když jsem ho viděl poprvé. Já se zmůžu jen na sezení v křoví a pozorování. Pozoruju ho do té doby, než sám odejde.
Vždycky ze sebe dělám takovýho tvrďáka, ale umím si jen stěžovat na to, jak jsme blbej.
Co teď?
Zřejmě tenhle den strávím opět v křoví...

Poslední den. Je tu! Musím za ním!
Jenže kdykoliv se chci postavit, moje nohy ztěžknou nebo se rozklepou a já si zas sednu.
Jsem ze sebe zoufalý...
Vezmeme si to pěkně od začátku... Proč na něm vlastně tak lpím?
Je to proto, že semnou vydržel dlouhou dobu? Nebo proto, že mě zadržel, když jsem chtěl odejít? Nebo snad kvůli tomu, že se mě zeptal na to kamarádství?
Souhlasil jsem, to ano, ale kamarádí se nestalkerujou!
A proč se tím vůbec zabývám kvůli nějakýmu idiotovi?
Chytnu se za hlavu. Mám v ní zmatek. Nevím, co si mám myslet.
Znovu se kouknu.
Odchází...
Dnes nějak předčasně... zřejmě to bude tím, že si musí jít balit na cestu.
Nadávám sám na sebe, z očí mi začínají téct slzy, když vidím jeho mizící siluletu.
Odvážím se vyjít ven... vylezl jsem fakt brzo!
Jdu na místo, kde před chvílí seděl, sednu si tam taky.
Z očí se mi valí čím dál tím víc slz, když vzpomínám, jak tu seděl vedle mě. Nesnášel jsem se za to, že jsem na něj zezačátku byl tak hnusnej. On se mým narážkám a urážkám jen smál... Nic jiného taky dělat nemohl. Co by na to tak mohl říct?
Najednou mě něco zastudí na tváři. Otočím se za tím.
Třešně.
Překvapeně se ohlédnu dozadu...
"Proč tu tak brečíš?"
Byl to on! Neodešel! Díval jsem se na něj jak na svatej obrázek.
"Co je?"
Takhle dvě slovíčka mě probrala, rychle jsem vstal a objal ho. Začal jsem brečet ještě víc.
"Co se stalo?" zeptal se starostlivě.
"Neodjížděj pryč!" vytlačil jsem ze sebe.
"Nemám odjíždět? tak fajn," usmál se.
"Co" nechápavě jsem se na něj koukl, "nejedeš náhodou domů?"
"Rozmysli si, co chceš a co ne," protentokrát to řekl ironicky on, "domů jsem myslel za rodinou. Jinak bydlím nedaleko odsud."
"Eh? já se tady strachuju, že tě už nikdy neuvidím a ty si bydlíš tady nedaleko odsud?!" vykřikl jsem naštvaně, ale pořád jsem se ho držel jako klíště.
"Jsem rád za to, že ses bál o tohle," řekne a s úsměvem mi setře slzy, pomalu z každého oka.
"Co ty můžeš vědět," odseknu.
"Všechno," pronese, "už se známe dlouho, víš? Jen ty sis nevzpomněl."
"He?" teď začínám trochu nechápat.
"Hráli jsme si tu přece jako malí," usměje se.
Jako malí... jako malí... nemyslí snad, že byl jeden z mých kamarádů, se kterýma jsem tu blbnul jako malej kluk, že ne?
"Jaky je tvoje celý jméno?" zeptám se.
"Alfred Jones," odpoví.
Dumám, přemýšlím... to jméno mi opravdu něco říká. Pak mi najednou blikne v hlavě a já se rozvzpomenu.
"Alfred Jones! ty ses odstěhoval, žejo?" vykřiknu.
"Jo jo, to jsem já. Pak jsem se sem zas nastěhoval," usměje se, "je smutný, že sis na mě nevzpomněl, Arture Kirklande! Přitom jsme byli nejlepší přátelé."
"Sorry, nemyslím na všechno."
Zasměje se, "zasloužíš si trest."
"Cos zas vymyslel?" optám se ironicky.
Místo odpovědi mě políbí...
"C-c-co to děláš?!"
Jsem rudej až za ušima, vím to, cítím to.
"Trestám tě," zasměje se, "každej den jsem na tebe čekal, víš co to pro mě bylo? To rybaření už mě přestávalo pomalu bavit!"
"Tys tu čekal na mě?" vydechl jsem. A já se tu schovávám jak idiot!
Natáhnu se pro další polibek.
Když se na něj podívám, vypadá dost nechápavě.
"No co, když můžeš ty, tak můžu i já!"
Alfred se zasměje, "takže Artíí~ co si zajít na hamburger po tom šťastném setkání?"
"Neříkej mi Artíí, proboha..."




Nyappy end!! xD xD milovníci tragédií... odemě se nedočkáte smutné písničky povídky (to slovo "písničky" tu bylo 1 den, gomenne ^^)... leda-že bych měla fakt brutálně blbou náladu xD
Celou povídku jsem psala u Hatafutte parade England xD xD ono se to tak dobře poslouchá, když má člověk pěknej hlas! ^^
Snad jsem dokázala dobře vyjádřit povahy obou dvou ^^ a snad se povídka líbila ^^

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Shinara-chan -^-^- SB♥ Shinara-chan -^-^- SB♥ | E-mail | Web | 30. června 2011 v 18:52 | Reagovat

kyaah~ dokonalost *//* takto to vypadá když někdo umí psát, vážně krásné ^-^ při větě "Vždycky jsem byl malého vzrůstu.." jsem pochopila, že je to z pohledu Arthura xDD

jinak, Facebook: Terezka Sedláková (Shinara-chan)
Skype: TessPeace

2 Shinara-chan -^-^- SB♥ Shinara-chan -^-^- SB♥ | E-mail | Web | 30. června 2011 v 19:44 | Reagovat

Dokud budeš psát takhle dokonalé povídky, tak ode mě čekej hodně lichotek xD ale ano, ale ano jsi! ^-^

3 Keito-sempai Keito-sempai | Web | 30. června 2011 v 21:02 | Reagovat

Hai ♥-SB
tak zatím si vyhrála první kolo... ale teď si sháněj hlasy abys vyhrála na plný čáře... tak zatím pa...

4 zemepribehu zemepribehu | Web | 2. září 2011 v 15:00 | Reagovat

UÁ, TO JE BOŽÍ. Celej měsíc se dohrabávám ke čtení a musím uznat že si asi nafackuju. Takhle skvělý příběh á já ho čtu až nyní

5 Hagumi-chan Uchiha Hagumi-chan Uchiha | Web | 2. února 2012 v 21:20 | Reagovat

Povedla se ti! ^^ a s těma endama souhlasím... sad end jenom při blbí náladě XD

6 Taka Ito Taka Ito | E-mail | Web | 3. května 2012 v 18:32 | Reagovat

Dokonalé!!!♥w♥

7 ♦Reina♦ ♦Reina♦ | Web | 16. srpna 2014 v 18:11 | Reagovat

Oh gosh, to je božské~ >////< Píšeš skvěle! ^w^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


free counters