Mapa blogu

O Shizu-chan






Další web Shizu-chan:
(souhrn všech yaoi a shounen-ai povídek, co jsem nspala :3)


Aktuality:


Doplněny písničky do Utapri mp3 rozcestníčku :3
Doplněny písničky do Kuroko no Basuke rozcestníčku :3
Doplněny písničky do rozcestníčku ostatních mp3 :3


Překlad mangy: Arthur in the dark 4.
Jak jsem na tom s dalším překladem: 1 stránka z 2. poloviny 5. volume, zbývá 79 stránek :3


E-mail blogu: Shizufantasyworld@seznam.cz - pokud máte nějaký
dotaz, prosbu, nápad, cokoliv, klidně napište :3



Láska ze školky 2, část 3.

11. ledna 2011 v 19:51 | Shizu-chan |  Láska ze školky 2.
Konnichiwa! :)) další dílek je na světě (pochybuju, že to někdo čte, protože to nikdo nekomentuje -.-" chjo, na co se jako snažim)

V tomhle díle se dozvíte Marcusovu minulost, možná sem dám nějaky lehky flirtování, protože zatím jsme tu neměli nic, že? xD V příštím díle... no... v příštím díle... já ani nevim, co udělám jako hlavní děj -.-" to je děsný. Ale už bych chtěla napsat třeba kisu-scénku nebo tak nějak, to je zábavnější než tady to "uvědomování si svých citů" i když... tady to je ještě spíš kamarádství... no to je jedno. V tomhle díle bude lehký flirtování.

předchozí díly: 1. část, 2. díl

A upozornění: povídka je typu lehké shounen-ai, ale i tak jsou tam některy výrazy trochu... no... xD takže +13 xD

Vaše Shizu-chan~~♥


"O tvé... minulosti?"
Přikývl.
"Chceš mi říct, proč tak nerad mluvíš o svých rodičích a jak si přišel k té fóbii na lidi?"
"Jo, přesně to."
"Tak povídej," sedl jsem si na zem, ruce jsem dal na postel a opřel se o ně hlavou.
"Neříká se mi to moc dobře..." odmlčel se a podíval se z okna, "ještě před tím, než ti to řeknu, bych tě chtěl ujistit, že... moji rodiče pro mě v podstatě neexistují. Nejsou pro mě nic."
Musí to být opravdu něco fakt vážnýho a děsnýho, když takhle o svých rodičích mluvil.
"Svého otce neznám vůbec a moje matka... je... em... prodává svoje tělo-"
"Prostitutka," dokončil jsem za něj. Už mi to trochu dávalo smysl.
Přikývl, "byl jsem nechtěné dítě. Matka mě nesnášela. Když jsem byl ještě malej, nic jsem nechápal. Snažil jsem se ji vždycky pomoct. Jenže mě buď poslala pryč, nebo když měla blbou náladu, vždycky mě strašně zřídila.
Od šesti do patnácti jsem byl na internátě, aby byl ode mě pokoj. Ale ani tam mě nikdo neměl rád. Všichni tam byli jen na rok, maximálně na dva, jen já jsem tam byl celých devět let. Kvůli tomu si už asi každej domyslel, co asi můžu být zač.
Často jsem býval terčem. Když byl někdo naštvanej, nebo potřeboval peníze. V té době jsem se těšil domů. Už jsem ani nevěděl, jak matka vypadala. 
Jenže když jsem konečně přijel domů, matka mi řekla, že všechny ty peníze, co dala do té školy, jí musím splatit. Tak mě jednou zfetovala a strčila mě do pokoje... kde čekal nějakej chlap... a..." po tomhle začal brečet.
Teď už jsem konečně věděl, co se mu stalo. Proč je pořád tak děsně odtažitej a bojí se lidí. Měl strašný dětství, ktery ho teď bude provázet celej život. Bude šíleně těžký dostat se z toho úplně. 
Pokračoval: "Už jsem to nemohl vydržet... utekl jsem. Vzal jsem si s sebou pár peněz a utekl jsem. Nevěděl jsem, kam jdu ani co budu dělat, až mi ty peníze dojdou ale musel jsem pryč. Došel jsem až k tomu paloučku, kde jsi mě našel..." odmlčel se a zase začal brečet, "možná by bylo lepší, kdybych se vůbec nenarodil... kdybych neexistoval. Nikdo by se semnou nemusel trápit, nikomu bych nepřidělával zbytečně potíže... netrápil bych se tak..."
"Tohle neříkej," snažil jsem se nahodit konejšivější tón hlasu.
Zmateně se na mě podíval a utřel si z jednoho oka slzy.
"Já jsem náhodou rád, že jsem tě potkal," usmál jsem se. Teď jsem ho hlavně musel uklidnit.
Já vím, nezažil jsem to, a tak nemůžu vědět, jak se teď Marcus cítí, ale zároveň jsem ho nemohl nechat trápit se.
"Nemusíš se tak snažit," popotáhl.
"Proč ne? chcu tě tady uklidnit."
"Ale proč?"
"Už jsem to říkal, protože jsi můj kamarád a kvůli tobě jsem tady nepošel nudou. Jsem rád, žes mi začal věřit a nebojíš se mě. Zeptám se tety, jestli tu můžeš chvilku zůstat. Teď spi, jo?" vstal jsem a pomalu šel ke dveřím. Ještě jsem se na něj otočil. 
Opravdu si lehl a koukal na mě, "nenecháš mě tu, že ne?"
"Jak bych mohl, přece tu teď bydlím," zasmál jsem se a vyšel z pokoje.
Musel jsem to trochu rozdýchat. Byl to dost velkej šok. Ne proto, že by se mi teď hnusil, nebo něco takovýho, ale proto, že jsem ho opravdu považoval za kamaráda a jeho minulost mě hodně překvapila. Bylo mi ho hrozně líto. Tohle bylo vlastně poprvé, co měl nějakyho kamaráda, co se o něj někdo takhle staral... Teď se mu snad podaří usnout a nachvilku zapomenout.
"Teto, mohl bych se na něco zeptat?"


S tetou jsem si promluvil a povyprávěl jí zhruba všechno, jen aby tu dovolila Marcusovi být. Zase to byl pro ni mírnej šok, slyšet jeho minulost. Musela si vzpomenout na Bryana. Měla takovou ublíženou tvář. Možná i to ji přimělo kývnout na souhlas. Samozdřejmě jsem ji ujistil, že je to opravdu jen kamarád.
Svolila až po půlhodinovým přemlouvání a s tím, že si najde práci a dokud si nenajde vlastní bydlení, bude jí tu pomáhat.
"Neboj teto!" snažil jsem se jí ubezpečnit, "já ho donutím pracovat, i když má fóbii."
"Dobře, tak měsíc zkušebná."
"Díky, půjdu mu to oznámit."
Vyběhl jsem po schodech nahoru a rychle jsem otevřel dveře, ale tou rychlostí a nesprávným vkročením do pokoje, jsem zakopl o práh a s hlasitým "prásk" jsem se rozvalil na zem.
"Auauau..."
Uslyšel jsem tichy chicotání.
"Čemu se směješ?"
Vyšlo z něj jen tlumené: "Tobě."
"Ha, ha, ha. To je děsně vtipný. Spěchal jsem za tebou, víš?"
V ten moment jsem si neuvědomil ten dvojsmysl, co jsem vypustil z pusy. Zíral na mě dost divně, a už se nesmál.
"Mám pro tebe dobrou zprávu. Teta ti tu dovolila bydlet, ale jen dokud si nenajdeš byt a taky budeš muset pracovat."
"Pra... covat?"
"Jo, pracovat," zopakoval jsem, "neboj, zatímco ty se tady budeš uzdravovat, já ti nějakou vhodnou najdu. A pokud se tam nebudeš cítit dobře, budu tam pracovat s tebou. Stejně se tu jen nudím a nemám co na práci," pokrčil jsem rameny a sedl si na postel. Vzal jsem mu už horký kapesník, který měl na čele, vymáchal ho v misce s ledovou vodou a znovu mu ho položil na čelo.
"Je to zvláštní," ozval se, "to je poprvé, co se o mě někdo takhle stará."
"Už nepřemýšlej nad minulostí a spi. Uvidíš, že zítra až se probudíš, ti bude mnohem líp."
Vstal jsem a chtěl jsem vyjít z pokoje, aby měl Marcus klid na spánek, jenže mě chytl za lem trička. Přimělo mě to, otočit se.
"Copak? chceš ještě natřepat polštářek?" pokusil jsem se o vtip.
"Ne ale... budeš tu, dokud neusnu? když jsi tady, tak na minulost nemyslím tak moc, jako když jsem tu sám."
"Fajn, stejně jsem si chtěl dočíst jednu knížku. Ale už pomalu zdechám hlady, tak aby tě to moje kručení v břichu nerušilo při usnání," zasmál jsem se.
"Um... jestli máš hlad, nechci tě nějak otravovat."
"V pohodě, v pohodě. Pokud ti to nevadí, chvilku to tu ještě vydržím. Kdybys mě otravoval, tak bych se o tebe takhle nestaral, nemyslíš?"
Přikývl a zavřel oči. Asi mi fakt nechtěl být na obtíž, když se tak usilovně pokoušel usnout. Usmál jsem se.
...byla sranda ho pozorovat.
Vzal jsem si rozečtenou knížku a sedl si na židli, kterou jsem si přitáhl blíž k posteli. Bylo to jako by uběhlo patnáct let a já seděl u postele svýho dítěte a chystal se mu číst pohádku... ale na to myslet nebudu... to bude zadlouho!
Někdy jsem na sobě ucítil Marcusův pohled, ale ignoroval jsem ho. Někdy jsem se na něj podíval já, ale měl zavřené oči.
Připomělo mi to tu hru, která se hraje v létě ve vodě. Jeden se potopí a vy se musíte potopit dřív, než se vynoří a uvidí vás.
Mohli bysme k jezeru, až se Marcus uzdraví, zahrát si to.
Zachvilku jsem už ale žádný pohled necítil, zato jsem uslyšel pravidelný rytmus jeho dechu.
"Marcusi?" ujistil jsem se.
Nic se neozvalo. Usnul.
Zvedl jsem se ze židle, na kterou jsem položil knížku, a klekl jsem si k posteli v místě, kde měl Marcus hlavu. Chvilku jsem se na něj díval. Natáhl jsem ruku a zlehka jsem se dotkl jeho vlasů. Poté jsem ji hned rychle odtáhl a prudce se postavil.
'Co to dělám, sakra,' nadal jsem si v duchu a rychle vyšel z pokoje.

Jen co jsem zavřel dveře od pokoje, uslyšel jsem zaklapnutí domovních dveří. Už jsem tak nějak v podvědomí věděl, že to bude Bryan. Dlouho tu nebyl, tak mě to ani nepřekvapovalo.  Ale nemohl jsem ho teď do toho pokoje pustit.
"Ahoj Jamesi," pozdravil mě.
"Ahoj," odpověděl jsem na pozdrav, "promiň, ale dnes je tvůj pokoj nepřístupnej."
"Co?"
"Vajco. Prostě je nepřístupnej."
"Proč?"
"Protože z pařezu vytíká smůla..."
"Hele přestaň s tím a řekni mi, proč nemůžu do svýho pokoje."
"Říká se to blbě... prostě tam teď někdo spí a já nechcu, abys ho vzbudil."
"Hmm... někdo spí v mý posteli? To se podíváme," usmál se a vyběhl schody.
Rychle jsem spěchal za ním, "ne tak nahlas, ty idiote."
"Promiň," zašeptal a opravdu potichu vešel do pokoje. Šel až k pokoji.
"Hmm...?" pobaveně, s úsměvem, zamručel, "kdopak to je?"
"Je to kamarád."
"Vážně? a proč spí v mojí posteli?" stále neztrácel na úsměvu.
"Hele, nepředstavuj si laskavě nic nevhodnýho, jo?"
Zasmál se, "ale já si nic nevhodnýho nepředstavuju, pouze se ptám."
Měl jsem pocit, jako by mi teď vracel všechny narážky, které jsem mu stačil za ten měsíc říct...
"Má teplotu, fóbii z lidí, kterou mu přivodila jeho milovaná maminka a bojí se jít domů. Tak ho tu nechávám," pár slovíček jsem řekl trochu sarkasticky ale jinak jsem spíš klesal s tónama dolů...
"Aha, chudák. Divím se, žes přemluvil mamku. Jsi fakt dobrej," usmál se, "mmm... když spí, má přímo andělskou tvář. Jestli ho jeho matka nějak týrala, tak chudák teda. Kazit takovy krásny stvoření.
Má krásný vlasy. Takovy jsem ještě nikdy neviděl. Má je obarvený, nebo jsem přírodní?"
Vždycky jsem byl rád, že sem Bryan přišel, jenže teď mě každičké jeho slovo štvalo.
Byl jsem sice rád, že se jeho názory shodují s mými, ale svým způsobem mi to vůbec nepřišlo příjemný. Chtěl jsem, aby odešel.
Ne, chtěl jsem, aby odešel odtud...
Ale nemohl jsem to udělat. Tak jsem se zamyslel nad jeho otázkou. Myslím, že neměl ani čas, ani peníze na obarvování hlavy.
Natáhl jsem k němu ruku a znovu, teď však bez ostychu, jsem mu prozkoumal jeho vlasy. Cítil jsem na sobě Bryanův pobavený pohled, ale v tuhle chvíli... mi bylo divně. Jako by existovala jen moje ruka a jeho vlasy. Nic víc.
"Myslím, že je obarveny nemá..." rychle jsem ruku zase vydělal.
"Odkdy se ty vyznáš v obarvených vlasech?" rýpnul se.
"Tak asi podle dotyku poznám, kdo je obarvenej a kdo ne, ne snad?"
Začal jsem ztrácet trpělivost, ale snažil jsem se to vydržet.
"Co stebou dnes je?"
"Nic, coby? jen jsem opatrnej, abych ho nevzbudil. Podařilo se mu usnout předchvilinkou."
"Jo?" zase se usmál tak pobaveně, "a ty myslíš, že šahání na vlasy ho neprobudí? to je mi opatrnost."
"Když se nedotýkám hlavy," poklepal jsem si na ni, "tak se asi neprobudí, ne? ve vlasech nejsou žádný nervy, blbče."
Zasmál se, "pán je nám starostlivej."
"Neodbočuj od tématu a zmlkni."
"Jak se stříbrňásek jmenuje?"
Další otázka, která mě totálně vyvedla z míry... Proč mi to tak vadí, když se na něj Bryan ptá?
"Marcus."
"To je hustý jméno! Našel sis fakt pěknýho kamaráda," usmál se.
"Hele, nic nezkoušej!" skoro jsem vykřikl, ale kvůli Marcusovi jsem se udržel.
"Kdo říkal, že se o něco pokusím?" vypadal dost pobaveně, jako by dosáhl toho, čeho chtěl, "pro tvou informaci, mám rád Tima."
"Já vím," zamručel jsem si pod vousy.
"Nežárlíš náhodou?" zasmál se.
Aha, toho chtěl dosáhnout.
Vytřeštil jsem oči, ale ne na Bryana, nýbrž na Marcuse, "žárlit... já?"
"Jo, ty. Vypadá to tak."
Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou.
"No, jak myslíš. Přece jen jsem tě naposledy viděl jako jedenáctiletýho kluka, takže o tvojí povaze nic nevím. Jako omluvu za tohle všechno, nechtěl bys jít semnou a s Timem někam na večeři?" usmál se.
Teď jsem se usmál i já a s radostí přikývl. Bude fajn zas vidět ty dva spolu a povídat si s nimi.
"Tak pojď, nebudeme Marcuse rušit."
Společně jsme vyšli z pokoje.
Bryan šel ještě do kuchyně pozdravit tetu a říct jí, že jdu s ním a Timem na večeři. Neozývaly se moc nadšený zvuky... ale síla zvyku.
Zapřemýšlel jsem se nad tím, co Bryan říkal. Opravdu jsem žárlil? Trochu mi to tak připadalo, když to řekl...
Ale pokud jsem žárlil... začínám mít vážnej problém...




Emm... noo, skončila jsem... ne napínavě podle mě, ale zajímavě xD James se nám mění před očima -.-" já prostě nedokážu udržet povahu svojí vlastní postavy a musím ji pořád měnit... slušnej na neslušnyho, potrhlej na klidnyho... James začíná být moc spisovnej xD to se mi nelíbí xD
:))
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilu Lilu | 29. května 2011 v 8:19 | Reagovat

hezké :D kdy bude tak další díl? :-D

2 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 29. května 2011 v 11:12 | Reagovat

Až se k tomu dohoupu xD

3 Lilu Lilu | 29. května 2011 v 19:19 | Reagovat

[2]: aha XD tak plís co nejdřív...chci vědět, co bude dál :-D

4 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 29. května 2011 v 20:17 | Reagovat

[3]: pokusím se ^^ ale teď mám i s touhle rozepsaný 4 povídky... takže to musim nějak pohonit xD

5 neko-kochmira neko-kochmira | E-mail | Web | 1. června 2011 v 17:24 | Reagovat

to je krásný příběh už se těším na pokračování :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

6 Yumi Yumi | Web | 12. května 2012 v 15:08 | Reagovat

no tááák kdy bude to pokráčko už sem strašně nedočkaváááááá :D  :D  :D  :D

7 chrisuleX chrisuleX | 22. listopadu 2013 v 19:06 | Reagovat

Hej, kdy bude nejaka akce xD?

8 Shizu-chan Shizu-chan | Web | 22. listopadu 2013 v 23:12 | Reagovat

[7]: Tuhletu povídku chystám celou přepsat xD
Ale napřed si musím dodělat ty lepší "novější xD"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


free counters