Mapa blogu

O Shizu-chan






Další web Shizu-chan:
(souhrn všech yaoi a shounen-ai povídek, co jsem nspala :3)


Aktuality:


Doplněny písničky do Utapri mp3 rozcestníčku :3
Doplněny písničky do Kuroko no Basuke rozcestníčku :3
Doplněny písničky do rozcestníčku ostatních mp3 :3


Překlad mangy: Arthur in the dark 4.
Jak jsem na tom s dalším překladem: 1 stránka z 2. poloviny 5. volume, zbývá 79 stránek :3


E-mail blogu: Shizufantasyworld@seznam.cz - pokud máte nějaký
dotaz, prosbu, nápad, cokoliv, klidně napište :3



Láska ze školky 2, část 2.

29. prosince 2010 v 16:18 | Shizu-chan |  Láska ze školky 2.
(psáno 13.12.) Konbanwa... dostávám rýmu, což je hooodně špatný :// jeden by řek: "ježiš, rýma" jenže já to mám tak, že pokud to včas nezastavím, steče mi to do krku a mám buď zánět hrtanu, nebo zánět průduek :// a nechce se mi být nemocná na vánoce, to opravdu ne ://

Vraťme se k trochu pozitivnějšímu tématu xD asi začnu psát tu druhou kapitolovku!! já už to nemůžu vydržet! xD protože jen kvůli tomu, že se na tu druhou kapitolovku tak těším, odflákávám Lásku ze školy 2, což se mu vůbec ale vůbec nelíbí!! -.-"
Druhá kapitolovka potěší yaoistky, ktery mají rádi koně, víc říkat nebudu xD

V prvním díle vždycky skončím hrozně nezáživně. V tomhle díle by to mělo být lepší, protože se Marcus začíná otevírat a já konečně můžu psát vtipně (pokud se mi to podaří! xD)

~omlouvám se za chyby -.-"

Takže, upozornění: Povídka je na téma shounen-ai, což je romantický vztah mezi klukama. Kdo to nemusí, ani nepřelítejte očkem a klikněte jinam, arigatou :))

předchozí díl: 1. část

Vaše Shizu-chan~~♥


Šel jsem jako první.
V lese to bylo ještě dobrý, ale jen co jsme vešli do města, zavěsil se mi na ruku.
Muselo to vypadat dost divně. Byl totiž asi o hlavu vyšší než já a taky byl starší... No, sám jsem řekl, že mi to nevadí, takže jsem lidi ignoroval.
"Vidíš? ostatní ti nic neudělají," usmál jsem se.
"Vrátíme se... potom hned zpátky?" zašeptal.
"Hned ne. Říkal jsem, že tě z té fóbie dostanu, takže proto taky budeš muset něco dělat."
Vydal nějaký zvuky podobný kňučenímu a pomalu šel zamnou.
V cukrárně jsem ho posadil na volné místo, ať počká. Možná to bylo trochu tvrdý, kvůli jeho fóbii, ale někdy se začít musí.
Ještě jsem se ho zeptal na jeho oblíbenou příchuť a šel jsem nám koupit poháry. Trvalo to zhruba pět minut, než to připravili.
Pro Marcuse to byla taková začátečnická zkouška.
Popadl jsem oba poháry a spěchal za ním. Jenže když jsem se podíval tam, kde seděl, nebyl tam sám. Obtěžovali ho nějací kluci, přibližně v jeho věku.
Ani jsem se tomu nemohl divit. Vždyť měl dlouhý vlasy a kdyby byl holka, řekl bych, že vypadá fakt pěkně a roztomile.
Jenže to byl kluk a šlo bezpěčně poznat, že je to kluk. O to mě to překvapilo víc, když ho obtěžovali právě kluci.
Viděl jsem, jak se Marcus přímo krčí k židli... nemohl jsem ho takhle nechat. Přidal jsem do kroku.
"Sorry," řekl jsem a prudce položil oba poháry na stůl, "ale můj kamarád se bojí lidí, takže sváma mluvit nebude a jestli jste buzíci, kteří rádi svádějí kluky jako je on, rovnou si dejte odchod."
"Říká kdo?"
"Říkám já," odsekl jsem, "učím ho navyknout si na lidi, a vy mi to kazíte! klidně můžu zajít dovnitř a říct, že jsou tu nebezpeční kluci, kteří obtěžujou mýho kamaráda. Tohle není problém."
Na to jeden z nich pokynul rukou a všichni se rozběhli pryč.
"Jsi v pohodě? neudělali ti nic?" zeptal jsem se.
Jen zakýval hlavou.
"První bod v první lekci: Vždycky odpovídat slovy."
Vytřeštil na mě oči.
"Tak se neboj," usmál jsem se.
"Jsem... v pořádku," zašeptal.
"Fajn. Ještě dopilujeme to šeptání a bude to v pohodě," řekl jsem a přisunul k němu jeho pohár.
"Díky," pokusil se to říct normálně. Celkem se mu to povedlo, nicméně to nebylo pořád ono.
Opatrně si vzal lžičku a začal jíst.
"Neměj z těch lidí strach," začal jsem, "oni tě berou jako normálního zákazníka, kterej si koupil pohár, protože je mu horko. Nikdo se na tebe nekouká."
Stejně zas nesměle přikývl, pustil se do poháru a jedl hodně nesměle.
Asi to hned tak nepůjde. Föbie na lidi je pěkně blbá. Vzpomněl jsem si na Bryana. Ten měl zase amnésii. Pamatuju si, jak si před měsícem stěžoval na rodiče, nebo jak si s Timemtahně hledali bydlení.
No, jenže tohle je horší. Není to jako něco zapomenout, a zase si vzpomenout. Marcus by ani za milion let nepromluvil s někým jiným, než semnou. I kdybych ho měl rozřezat na milion kousíčků, neřekl by ani slovo.
"Mohl bych někdy k tobě domů?" zeptal jsem se a sledoval jeho reakci.
Nachvilku ztvrdnul, a pak se na mě vyděšeně podíval.
"Umm... pokud ne, mě to neva."
"Ještě... ještě ne..."
V té cukrárně jsme byli ještě asi hoďku a půl. Marcus se loudal tak moc, jako by byl lenochod, kterej žere za chůze hromadu listí.
Dokonce jsem si stihl objednat a vypít tři koktejly k tomu.
Jako, nic mu nemám za zly ale přece jen, nic neříkal a já se začal nudit.
Vypadalo to celkem zajímavě. Pomalinku jedl a přitom si dával pozor, aby na něho někdo nekoukal.


A takhle to bylo ještě zhruba týden. Snažil jsem se s ním mluvit co nejvíc to šlo, jenže pořád mi neodpovídal správně, zasekával se a šeptal.
Ale zlepšil se. Opravdu. Odpovídá mi ve větách a nenudím se tak moc, jako dřív. Dokonce se mu podařilo zeptat se jedné paní, kolik je hodin.
Byl jsem na něho hodně tvrdej, j vím, ale chtěl jsem, aby byl v pohodě. Zároveň jsem chtěl čím dál tím víc vědět, co se mu stalo a musel jsem se hodně ovládat, abych se ho na to nezeptal. Myslím, že už mi začal věřit...
"Marcusi, něco jsem ti přinesl!" zavolal jsem na něj zdálky. Zase jsme měli sraz na tom paloučku, kde jsme se viděli poprvé. Už jsem mu donesl jednu knížku, aby se moc nenudil tím věčným čekáním na mě.
Seděl opřenej o strom a zvedl od té knížky hlavu. Usmál se a zamával mi.
Doběhl jsem k němu a postavil před něj krabičku, ve které byl kousek borůvkovýho koláče.
"To je z těch našich, pracně nasbíraných borůvek. Teta ti to posílá, Mary," zasmál jsem se.
"Jaká Mary?"
"Řekl jsem tetě o tobě jako o Mary."
"Proč?"
"Viděl jsem, jaká byla na Bryana, když řekl, že chce bydlet s Timem. Nechci, aby byla taková i na mě a myslím si, že kdybych ji řekl, že jsem si našel kamaráda, představila by si dost nepřjemný věci..."
"Jo, ta věc s tvým bratrancem..." řekl a otevřel krabičku. Vyndal z ní kousek koláče a zakousl se do něj.
"Tvoje teta umí skvěle péct," zazářil.
Mluvil celou dobu, co jsme spolu, spisovně. Byl to trochu nezvyk, protože všichni v mym okolí vždycky mluvili nespisovně.
"Poděkuju jí za tebe."
Přikývl.
Jedl ten koláč jak holka. Vždycky si ukousl jen malej kousíček. Opravdu byla sranda ho pozorovat.
"Co je?" ani jsem nepostřehl, že se na mě podíval. Trochu ve mě hrklo...
"Coby? závidím ti to množství borůvek, co do sebe soukáš," zasmál jsem se.
Koukl se na koláč, poté ho rozpůlil a tu jednu půlku mi podal.
"Nemusíš mi to dávat, přinesl jsem to tobě."
"To nevadí," usmál se.
"Díky," vzal jsem si podávaný kus, dvakrát do něj kousl a byl ve mě. Byl jsem jeho pravej opak.
"Co dnes podniknem?" zeptal se.
"Mmm... počkej. Už jsme byli ve městě, v lese i u jezera. Nechceš něco pro změnu vymyslet ty?"
"Budeme dnas tady? moc se mi dnes nechce někam chodit..." usmál se.
"Tak jo, budem kecat!" Lehl jsem si do trávy přímo před něj. Zadíval jsem se na nebe, a zase se koukl na něho.
"Co říkají tvoji rodiče na to, že začínáš komunikovat s lidma?"
Zase se na mě podíval tak vyděšeně, jako ten den, co jsme se poprvé viděli.
"Řekl jsem něco blbě?"
"Ne, ne. Oni... o tom ještě neví..." zašeptal.
O rodičích asi nemluvil moc rád. Kdykoliv jsem o nich začal mluvit, šeptal. Což v jeho případě je hodně špatně.
"Jak se ti ta knížka líbí?" změnil jsem téma.
"Je nádherná. První takhle tlustá, kterou čtu," usmál se.
"To je fajn."
Chvilku jsem takhle ležel a pozoroval oblohu. Někdy jsem se Marcuse na něco zeptal nebo se na něj poočku podíval.
"Nebude ti vadit, když si půjdu nazbírat borůvky?"
"Zakýval hlavou.
Tak jsemse zvedl a šel sbírat. Dnes byl jakejsi divnej. Vždycky byl strašně rád, když jsem ho vzal na nějakou procházku ale dnes se mu nechtělo. Nebo jak se tak moc usmíval... to neměl ve zvyku. Byl moc mimo...
Na tohle všechno jsem dostal odpověď hned, co jsem k němo zase přišel.
Spal.
Přišlo mi to divný, protože nikdy nebývá unavenej a ještě takhle uprostřed odpoledne.
"Hej, Marcusi, přinesl jsem ti taky nějaky," zkusil jsem na něho promluvit, ale vůbec nereagoval. Ani se nepohnul. Dostal jsem strach. Byl to divnej pocit, ale měl jsem děsný nutkání ho vzbudit.
"Marcusi!" Dalk jsem borůvky vedle a trochu jsem s ním zatřepal. Otevřel oči ale díval se na mě strašně zastřeným pohledem.
"Promiň, není mi moc dobře," usmál se. Až teď jsem si všiml, jak těžce dýchá.
"Není ti moc dobře...?" zopakoval jsem po něm a šáhl mu na čelo.
"Ty idiote!" vykřikl jsem.
Znovu se na mě podíval a párkrát zamrkal.
"Proč jsi sem vůbec chodil, když máš horečku?!"
"Nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsem nepřišel schválně."
Asi už měl halucinace, nebo co já vím. Vůbec jsem nerozuměl, co tím myslí.
"Měl jsi kašlat na mě a měls radši ležet v posteli!"
Jen zakroutil hlavou.
"Zkus vstát. Půjdeš k nám," řekl jsem a donutil ho vstát.
"Co tvoje teta...?"
"To nějak vysvětlím. Nebo chceš, abych tě dovedl domů?"
"Ne, hlavně to ne..." zašeptal.
Myslel jsem si, že to řekne. Nevím o jeho rodinných problémech, ale asi jsou hodně velký. Když se Marcus bojí svých rodičů tak, že nechce jít domů i v horečkách, musí to být fakt strašní lidi. 
Vzal jsem do ruky knížku, prázdnou krabičku a dokonce jsem se snažil trochu podpírat Marcuse. 
Stejně tomu vůbec nerozumím. Když jsem přišel, byl v pohodě... teda až na to divný chování. Možná mu to horko nedělalo dobře a teplotu mu zvýšilo.


"Ahoj teto!" vykřikl jsem, když jsem vešel do dveří.
"Ahoj," pozdravila, když zanáma přišla, "kdo to je."
"Neboj se, nic se nestalo a ani se nestane. Je to kamarád. Má fóbii z lidí a věří jenom mě. Má teplotu a bojí se jít domů. Tak jsem ho vzal sem, jestli to nevadí..."
"Ne, pokud se bojí jít domů, nevadí mi to."
Byl jsem rád, že ji to po tom incidentu z Bryanem nevadí.
"Tak já ho vezmu nahoru. Tady je prázdná miska... emm... Mary ten koláč moc chutnal," usmál jsem se.
Sice ji Marcus nevadil, ale nemohl jsem ji řict pravdu o tom, že Mary je ve skutečnosti Marcus.
"To jsem ráda. Pak si přijď dolů pro prášky. Nachystám ti je."
"Díky moc!"
"Zamířil jsem s Marcusem nahoru. Popravdě mě hodně překvapilo, že mi teta takhle pomáhá. Nechtěl jsem před ní vytahovat Bryana, tak jsem držel hubu ale stejně mě to překvapilo.
Položil jsem Marcuse na postel. Opravdu netušim, kde budu spát já, ale pokud se z toho zítra vyspí, mohl bych zas spát tady.
"Vydrž tady, dojdu ti pro ty prášky. Ani se odsud nehni, jasný?"
Přikývl.
Tak jsem rychle vyšel z pokoje, seběhl schody, popadl dva prášky a sklinku s vodou a zase jsem spěchal rychle nahoru.
"Tak, teď si sedni."
Když si sedl, vrazil jsem mu do jedné ruky oba prášky a do té druhé sklinku s vodou.
"Proč pro mě tohle všecghno děláš?"
"Protože jsi můj kamarád a dalo mi obrovskou práci tě aspoň trochu zbavit té fóbie, proto."
"Jamesi..."
"Hmm?"
"Asi ti řeknu o své minulosti..."



No, pokuslia jsem se to napsat trochu zajímavěji, než v tom předchozím díle... nesnáším první díly u vícekapitolovek. U svých vícekapitolovek je nesnáším z celýho srdce, u ostatních je jen nemusím xD první kapitoly jsou strašbně nezáživný... ale musí se nějak začít, žejo? xD
Takže, tady toho vtipu ještě tak moc nebylo... ale skončila jsem napínavě! xD Počkejte si, až se James dozví úplně všechno o Marcusovi, počkejte si, až se Marcus uzdraví... to se to pokusim napsat trochu zábavněji :)) slibuju :))

K obrázku:Omlouvám se, že "Marcusovy" vlasy jsou tak strašně domatlany... ale mám šíleně pošahanou myš, která mi to v tom photofiltru furt kazila...*vůbec nemá trpělivost, chtěla tu myš už rozmlátit xD* takže se moc, moc, moc omlouvám!!
:))
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hankí Hankí | 31. prosince 2010 v 18:31 | Reagovat

XD jéé ten obrázek je rozkošnej a povídka taky, už se těším co se skrývá v té minulosti XD XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


free counters