Mapa blogu

O Shizu-chan






Další web Shizu-chan:
(souhrn všech yaoi a shounen-ai povídek, co jsem nspala :3)


Aktuality:


Doplněny písničky do Utapri mp3 rozcestníčku :3
Doplněny písničky do Kuroko no Basuke rozcestníčku :3
Doplněny písničky do rozcestníčku ostatních mp3 :3


Překlad mangy: Arthur in the dark 4.
Jak jsem na tom s dalším překladem: 1 stránka z 2. poloviny 5. volume, zbývá 79 stránek :3


E-mail blogu: Shizufantasyworld@seznam.cz - pokud máte nějaký
dotaz, prosbu, nápad, cokoliv, klidně napište :3



Můžu ti věřit? 3. díl

3. září 2010 v 21:03 | Shizu-chan |  Můžu ti věřit...?
Ohayou :)) rozhodla jsem se, že na den školy napíšu povídku ^^ jako takovou útěchu... Jénže jaksi nesíhám noo XD navíc mám prázdnou hlavu a to budem ještě k tomu psat test z matiky příští týden...ale jako nee na známky naštěstí XD XD Takže, je to takovej opožděnej dárek na útěchu před školou :)) stejně si to přečte hodně málo lidí...takže :))

Takže, upozornění: Povídka je na téma shounen-ai, to je romantický vztah mezi dvěma muži nebo chlapci. Podud se vám to nelíbí, nečtěte to :)) a nepište mi sem nevhodný komentáře. Arigatou :)) (+13)

pokud chcete číst předchozí díly: 1. díl, 2. díl

Vaše Shizuka Takehiko ♥



Stanton už netrpělivě čekal na příjezd sanitky, která měla mít na starost Steva. To čekání se mu zdálo nekonečné. Bylo to jen pět minut ale pro něj to bylo ještě víc, jak věčnost.
Měl strach. Steve dýchal, sice nepravidelně ale dýchal. Bohužel, neustále ztrácel spousty krve.
Kluk, kterého Stanton postřelil, byl také v bezvědomí. Nikdy si nepomyslel, že bude muset postřelit člověka. Nikdy by si nepomyslel, že zažije něco tak bolestivého jako tohle. Byl rád, že se stačil se Stevem usmířit, něvěděl, co by dělal, kdyby se tohle stalo a on by někde trucoval u Steva doma.
Uslyšel zvuk, který byl podobný sanitce. Rychle se za zvukem otočil. Viděl špatně, díky slzám, které se míchaly se Stevovou krví ale uviděl dvě sanitky, za sebou přijíždějící na místo. Za nimi i policie.
Za okamžik už doktoři i policie vystupovali z aut.
Ke Stantnovi šla nejdřív policie. Vyptávala se ho na všechno možné, od doby příjezdu, až po různé informace o tom, když Steva bránil.
Nebylo to lehké. Stantonovi se v hlavě přemítaly ty vzpomínky stále dokola. To způsobovalo nezastavitelný pláč a ten zas to, že se mu obtížně mluvilo.
Hned co ten hrozný výslech skončil, Stanton si nastoupil do té sanitky, kde byl ošetřován Steve. O toho kluka už se dál nestaral. Stevův život pro něj byl daleko důležitější, než ten jeho.
"Neboj se kluku," promluvil ošetřující, "nezasáhl žádný důležitý orgán, takže bude v pořádku. Jen mu doplníme trochu krve."
Stanton se mírně usmál ado očí se mu zase začaly prodírat slzy, "díky bohu."
"Je to tvůj bratr?" zeptal se.
"Ne, jen... kamarád, ujal se mě, když jsem neměl kam jít."
"Musí být hodný, určitě to přežije, neboj se."
"Jo, přežije..." řekl si to spíš pro sebe.
Přijeli do nemocnice. Steva hned vzali na operační sál. Říkali, že i když nezasáhl žádné orgány, musí se rána prohlídnout, vyčistit a zašít.
Stanton byl z toho hodně nervózní. Z celého srdce si přál, aby to nebylo nic vážného, aby nebyl nůž schválně otrávený aby mu způsobil potíže i malým říznutím.
Čekal, čekal a čekal.
Byla to pro něj věčnost. Už ho chtěl zase vidět. Chtěl s ním mluvit a obejmout ho. Chtěl ho u sebe...
Operace byla hotová zhruba za tři hodiny. Do té doby Stanton dělal cokoliv, co by ho přimělo alespoň nachvíli myslet na něco jiného. Zkoušel chodit po místnosti, projít se, prozkoumat celou nemocnici, dokonce se podíval i na střechu, kde uviděl několik pohotovostních vrtulníků. Přečetl snad všechny letáčky a noviny, které tam byly. Zkoušel úplně všechno.
Když ho konečně vyvezli, hned vstal a následoval doktory do pokoje, ve kterém by mě momentálně být.
"Promiňte," zeptal se opatrně, "kdy se probudí? je v kómatu?"
"Neměj strach, mluvil s námi před tou operací. Teď jen spí. Ty jsi Stanton?"
Stanton se zatvářil zmateně, "ano, vy mě znáte?"
Doktor se zasmál, "ne, to ne. Ale  když se probudil, neustále vykřikoval tvé jméno a ptal se, kde jsi."
"Ach tak," usmál se, "jsem rád, že je v pořádku."
Od té doby, co Steva dovezli na pokoj, je Stanton s ním. Chtěl být u toho, až se probudí. Chtěl být první osoba, kterou uvidí.
Trvalo to dlouho ale Stanton byl rád, že tu může být s ním a koukat se na něj.
Když Steve konečně nabyl vědomí a otevřel oči, poznal, že je určitě v nemocnici a že už je noc nebo večer. Chvíli se zastřeně koukal do stropu, když ucítil ostrou polest na levé straně jeho břicha. Vzpoměl si, že ho bodli ale měl to rozmazané.
Když v tom si ještě vzpoměl na Stantona, byl tam s ním ale co se s ním stalo?
Pomalu otočil hlavu na stranu. Oddychl si, že tam vidí Stantona spát. Jak dlouho tu byl? pár hodin, dnů nebo týdnů? jak dlouho u něj Stanton takhle sedí?
"Stantone..." zašeptal. Cítil, že nemůže moc mluvit.
Přesto se ale Stanton hned zbudil a podíval se na něj.
"Steve, probudil ses!" vykřikl a ihned si klekl k jeho posteli a chytl ho za ruku, "díky bohu."
"Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Chvilku, asi šest hodin, zhruba," usmál se.  
Steve poznal, že je rád. Jeho Stanton byl rád, že se vzbudil.
"Doktoři říkali, že ti nezasáhl žádný, životně důležitý orgány, takže až ti vytáhnou stehy, můžeš jít domů."
"Můžeš jít trochu blíž ke mě?" zašepal a mírně se usmál.
Stanton se nepřestával usmíval a sedl si za ním. Steve k němu pomalu natáhl ruce a objal ho.
"Promiň za ty všechny starosti..."
Stanton se jen usmál, "ne, já se omlouvám. Ty starosti jsou jen kvůli mě."
"To ne," trochu si ho od sebe odtáhl a podíval se mu hluboce do očí, "stejně by se na ně přišlo a museli bychom je chytit, takže to tvoje vina určitě není."
Stanton se na něj usmál a z očí mu spadlo pár slz na Stevovu tvář.
Steve se zatvářil zmateně, "děje se něco?"
"Ne, jen jsem rád, že jsi zase vzhůru, v pořádku a vůbec se na mě nezlobíš."
Steve ho chytl za hlavu a políbil ho, "proč bych se měl zlobit?"
Stanton si utřel slzy, "já...já nevím."
"Já jsem rád, že jsi tu semnou byl."
Stanton se jen usmál a taky ho naoplátku políbil. Steve si to teď opravdu zasloužil.
Nakonec se Stanton zase narovnal a trochu se zasmál, "chtěl bych ti toho tolik říct. Tak strašně moc... ale slova prostě nejdou ven..."
Steve se jen usmál, "musíš být unavený, chceš si lehnout ke mě?"
"Vždyť jsme v nemocnici..."
Steve ho ale přerušil, "detektiv jsem tu já, takže se můžu na něco vymluvit."
Byl stále plný optimismu i když byl zraněný. Stanton si vyzul boty a i s návleky je nechal pod postelí. Pomalu si vlezl na Stevovu postel, kde mu Steve už udělal místo.
Stanton byl opravdu unavený, byl to náročný den a spát hned vedle Steva, tak jak doma, ho lákalo ještě víc.
Hned jak si lehl, pohodlně zavřel oči. Ještě ucítil, jak to Steve objal a přitiskl na sebe, pak se odebral do říše snů...

Stanton uslyšel hlasy. Probudily ho. Nachvilku ztratil představu, kde vlastně je.
"Prosím, lehněte si," uslyšel ženský hlas.
Přinutil se otevřít oči. Konečně si vzpomněl, že je v nemocnici. Před sebou viděl stát Steva a vedle něj sestřičku.
"Steve..." zašeptal.
Steve se k němu otočil a přiklekl si, "už ses vzbudil?"
"Steve, lehni si zase," řekl, rychle vstal a pod silným tlakem se mu zatočila hlava. Trochu se zapotácel.
"Stantone! jsi v pohodě?" Steve k němu přispěchal a podepřel ho. Nevnímal už sestřičku, která na ně nevěřícně zírala ani ostrou bolest, kterou teď měl.
"Já jo ale ty ne!" zakřičel na něj, "jsi pořád zraněný a včera jsi byl na operaci. Neměl bys tu vůbec chodit, natož se starat o mě!"
Steve se na něj vyděšeně díval. Za celý čas, který s ním byl, na něj ani jednou nezvýšil takhle hlas. Věděl, že myslí jen na jeho dobro.
Stanton se k němu otočil a naštvanou tváří, "taky už chci, abys byl doma. Proto musíš ležet a nepřepínat se. Za pár dní ti ty stehy sundají."
Steve na něj zůstal nevěřícně hledět ale nakonec si šel lehnout. ¨
Zdravostní sestřička, co se o Steva starala, Stantonovi poděkovala za to, že ho donutil lehnout si do postele a odešla.
"Musí se ti zahojit ta rána..."
"Udělám to. Zůstanu tu," povzdechl si, "víš, když jsem byl malej, jedou mě unesli, dovlekli do nemocnice a něco mi chtěli píchnout... Od té doby jsem nechtěl do nemocnice ani vkročit. Ale když si to přeješ, zůstanu tu."
Stanton na něj smutně koukal, "promiň, nechtěl jsem..."
"Ne, to nevadí," usmál se.
Stanton tam s ním zůstal až do večera. Do té doby, než mu Steve řekl, že už by měl jít domů. Stanton nechtěl, ale nakonec se domů stejně vydal.
Šel tmavou uličkou a přemýšlel o Stevovi. Snad mu bude líp.
Najednou ho někdo chytl a zatáhl do temného zákoutí...

"Promiňte, neviděl jste Stantona?" ptal se Steve snad všech, co potkal.
Byly to už dva dny, co už za ním nepřišel. Trápilo ho to, proto si zavolal své kolegy, aby se po něm porozhlídli. Neměl ho nechávat chodit samotného
"Už jste ho našli?" zeptal se, když jeden z policistů vešel dovnitř pokoje.
"Omlouvám se ale dostali jsme zprávu, že byl unesen..."
:))
Yoshu! už to mám za sebou. S touhle povídkou jedu úplně naplno. Nevím co mám psát, o čem je děj, nemám sestavenou žádnou osnovu a nevím, jak to skončí... mám udělat dobrej nebo špatnej konec? Toť otázka že? XD
Nevím, kdy bude další díl. Když jsem psala Navždy, bylo to v pohodě, páč miluju nadpřirozeno, žejoo? ale k téhle se moc nemám, i když se mi líbí styl psaní...no nic :)) jsem ráda, že tenhle díl je zamnou :))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hankí Hankí | 4. září 2010 v 11:57 | Reagovat

Doufám že se stantonovi nic vážného nestane, to bych nerada, jop a ta chvíle jak se steve probudil a pak stantnovi upadlo pár slz na stevův obličej bylo tak dojemné :D

2 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 4. září 2010 v 13:58 | Reagovat

[1]: jop? XD to je fajn noo xD nemám v plánu, aby se mu něco stalo ale... píšu poprvý povídku z prostředí krutýho života, gangsterů (bo jak se to píše) atd. takže za sebe neručim :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


free counters