Mapa blogu

O Shizu-chan






Další web Shizu-chan:
(souhrn všech yaoi a shounen-ai povídek, co jsem nspala :3)


Aktuality:


Doplněny písničky do Utapri mp3 rozcestníčku :3
Doplněny písničky do Kuroko no Basuke rozcestníčku :3
Doplněny písničky do rozcestníčku ostatních mp3 :3


Překlad mangy: Arthur in the dark 4.
Jak jsem na tom s dalším překladem: 1 stránka z 2. poloviny 5. volume, zbývá 79 stránek :3


E-mail blogu: Shizufantasyworld@seznam.cz - pokud máte nějaký
dotaz, prosbu, nápad, cokoliv, klidně napište :3



Melodie lásky

13. srpna 2010 v 0:39 | Shizuka |  jednokapitolovky
Ohayou, moje mily Jashiňátka :)) dnes se mi zdál úplně nádhernej sen ^^ na to nešlo zapomenout ♥♥ tak jsem si řekla, že podle toho napíšu povídku...alespoň si na ten sen můžu vzpomenout...jen to předám do shounen-ai stylu ^^ (nebudu sem psát, že se mi zdálo shounen-ai....o-ou xD)

Proč název "Melodie lásky" ?? já ani nevim XD jen u toho teď poslouchám Fake Star tak mě tak ten název napadl, s muzikou to ale nebude mít nic společnýho ^^

tak joo, na co by jste si měli dávat pozor:  shounen-ai je romantický vztah mezi jedinci můžského pohlaví, máte to rádi? fajn, tak do čtení! xD pokud ne, ignorujte to, OK ? (kdyby to bylo yaoi, tak by to byl milenecký vztah...jenže já teď nic mileneckyho vymyslet nemůžu, páč se mi nechce xD) + vulgární slova (někdy ^^)...myslím, že to může být tak +13 ^w^

Vaše Shizuka Takehiko ^w^



Yoshu !! začínáme ^w^

Vylezl jsem z auta. Protestoval jsem, aby mě taťka dovezl až ke škole, když jdu první den na novou střední. Všichni určitě dojížděli pěšky, nebo autobusem. Nikdo tu neměl auto... Bylo mi divně, ale co už. Stalo se. Z prvního dne jsem starch moc neměl. Věděl jsem, že to bude stejné jako vždycky. Mám chladnou povahu, takže se mě většina bojí. Nikdy semnou ještě nikdo nekamarádil.
Šel jsem po chodníku směrem ke dveřím které vedly do školy. Na chvíli jsem se zastavil, a podíval se na celou školu znovu. Když v tom jsem upřel zrak na okno, přímo nad vchodem. Někdo tam seděl. Nevěděl jsem, jestli je to dívka nebo kluk. Ale zdřejmě dívka, protože měla dlouhé vlasy až po pas. Musel jsem uznat, že byly opravdu krásné. Husté a kaštanové barvy. Byla otočená zády, takže jsem ji do obličeje něviděl.
Zase jsem se rozešel a pomalu mířil do školy. 
Klíčky od skříněk nám už poslali poštou, tak jsem šel ke své. Odemčel jsem a položil do ní tašku. Nepřezouval jsem se, nemělo to cenu. Šel jsem ze šatny do třídy. Když v tom proti mě šla zase ta dívka, co jsem ji viděl v tom okně. Přidal jsem do kroku. Ani nevím proč ale chtěl jsem ji oslovit.
"Hej ty! počkej!"
Otočila se...vlastně...vlastně jsem se nestačil divit...ale byl to kluk.
"Ty jsi ten novej že?" usmál se. 
"Umm..." podíval jsem se jinam, "jo."
"Jsem Ian. Těší mě," zase se usmál a podal mi ruku. Nestál jsem o žádného kamaráda, ale oslovil jsem ho první. Tak chladnej zas nejsem. (poznámka autora: Ian se čte jako "Ijen" Ok?) 
Takže jsem ho za ruku chytl a mírně potřásl, "Jullian."
"Chceš ukázat školu? zavedu tě do třídy," řekl, otočil se ale mou ruku nepouštěl.
Já se na naše ruce vyděšeně díval a loudal se za ním, "počkej, Iane! Vypadá to divně!"
Když jsme šli tak po chodbě, bylo tam plno lidí, ale nikdo se na nás nedíval divně.
"Ani ne, je to tu normální."
Normální? Dva kluci se drží za ruce a tady je to normální?
Ian se zastavil a otočil se na mě, "já vím, že to tu neznáš, ale my si tu pomáháme. Nikdo z nás, ani když je starší, nikomu neubližuje. Zvykneš si."
"Tak hodná střední?" zabrbral jsem a Ian se na mě jen posměšně usmál.
"Tady to je, jsme ve stejné třídě," usmál se a vešel.
Lavice tu byly oddělené, takže nikdo neseděl ve dvojicích. Ian mě dovedl k jediné prázdné lavici, která tam byla. Byla to zrovna řada u dveří, čtvrté místo. (poznámka auora: opravdu se mi zdálo toto xD) Ian seděl ve vedlejší řadě ale na třetím místě.
Sedl si a nachystal si věci. Já si vzpoměl, že jsem tašku nechal ve skříňce. Asi jsem udělal pěknou blbost. Už jsem chtěl  vstát a vydat se do šatny pro věci, když v tom mě Ian zase zastavil, "kde máš věci?"
Podíval jsem se na něj, a naše oči se poprvé nějak zvláštně střtly. Měl je pěkné, až stříbrné, "zapoměl jsem si je ve skříňce."
"Teď bys to nestihl tam a zpátky. Učebnice asi ještě nemáš. Tak ti půjčím něco na psaní."
Ian byl opravdu hodnej. Vživotě mě ani nenapadlo, že budu kamarádit s někým tak hodným. Jen jsem přikývl.
Byl hned zpátky s tužkou, perem, gumou a pár prázdných listů, "bude ti to stačit?"
"Když se nudím, občas si kreslím, takže snad jo."

*                                  *                             *

Vrátil jsem se na místo a ještě jednou se na Julliana podíval. Myslím, že by měl být v pohodě. Podíval jsem se do lavice a trochu se zapřemýšlel. Jullian byl vážně milý...ale cítil jsem, že na kamarádství nebyl zvyklý. Ano, ano, přiznávám se. Líbí se mi kluci. Sice to není důvod, proč si moc nestříhám vlasy, ale to je jedno. Na Julliana jsem nic zkoušet nechtěl. Jestli nebyl zvyklý na kamarádství, tak jak by potom reagoval na tohle? ne, ne. To by nešlo. Zatím jsem se mu to ani nechystal říct, i když to všichni o mě věděli.
"Čau Iane," pozdravil mě hlas mého kamaráda Jeremyho.  
"Ahoj."
"Ten kluk. To je ten novej?" zeptal se.
"Jo."
"Ouu, červená se, line záře..." začal se smát. Byla to jeho obvyklá hláška a já už byl zvyklý.
"Drž hubu ty idiote," smál jsem se taky, "nic jsem nezkoušel."
"Tak to je jasný, nikdo tu není takovej srdcemil jak ty."
"Seš fakt vůl," zasmál jsem se, "ale on asi nepoznal kamarádství...tak jsem mu chtěl pomoct, no."
"Hotovej srdcemil."
Tentokrát jsem ho už, se smíchem, přátelsky praštil do hlavy, "nejsem srdcemil!"
"No jo, no jo, pořád," promnul si bolavé místo a šel si sednout na své místo. Seděl hned vedle mě. Tahle škola byla sice milá a všichni si pomáhali...ale mě se všichni báli. S holkama jsem se moc bavit nechtěl a Jeremy byl jediný, kdo se semnou bavil.
Malinko se na ke mě nahl a provokativně zašeptal, "jestli dovolíš, taky se s ním skamarádím."
Naštvaně jsem zavřel oči a zase ho praštil do hlavy a tentokrát jsem na síle nešetřil. Jeremy málem spadl na zem.
"Sereš mě!" řekl jsem mu naštvaným tónem.
Jeremy se zasmál, "k vašim službám!"
Rozhodl jsem se, nevnímat ho. Dal jsem si ruce za hlavu a opřel se o opěrátko židle. Malinko a nenápadně jsem se koukl po Jullianovi. Opravdu si začal něco kreslit. Bylo už po zvonění, takže jsem se nemohl podívat, i když jsem chtěl. Určitě kreslí dobře, protože říkal, že si kreslí.
Když vešla učitelka, bylo všechno jako obvykle, až na to, že představila na začátku hodiny Julliana. Nemůžu říct, že není pěknej. Je a z toho jsem měl strach. Znal jsem dívky, co tu byly. Věděl jsem, že Jullian bude mezi nimi populární. Já byl na tom ze začátku stejně, jenže jsem jim řekl, jak na tom jsem a od té doby mě nechávají na pokoji. Upřímně Julliana celkem lituju...
  
*                                *                                * 
  
Dnešek proběhl šíleně pomalu. Nejen že jsem dostal učebnice, které byly těžké ale taky zamnou dolízaly holky. Pořád dokola. Celkem se mi je dařilo pálkovat ale kam se poděla pověst hodné školy, žejo?
Když jsem šel po chodníku, směrem od školy, zazvonil mi mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy.
"Ne. Já to nepotřebuju. Všichni ostatní chodí pěšky, nebo jezdí autobusem."
Zase to byl táta. Od smrti mámy se o mě staral víc, než to bylo třeba, "já vím, já vím ale opravdu to není třeba. Zvládnu to, neboj." 
Mobil jsem zase zastrčil zpátky do kapsy a povzdychl jsem si.
"Problémy?" zazněl hlas zamnou. Lekl jsem se a otočil se.
Byl to Ian a jeho kamarád, se kterým se bavil dnes ráno.
"Jen taťka..." odsekl jsem.
"Ahoj! jmenuju se Jeremy. Těší mě," usmál se černovlásek vedle Iana a podal mi ruku.
"Jullian." 
"Nechceš jít dnes snámi ke mě?" zeptal se Ian.
"Ian to má doma fakt zařízený," mrkl na mě a pořád se usmíval.
"Nevím, nechci přidělávat moc starostí," řekl jsem a podíval se jinam.
Ian se usmál, "pozval jsem tě. Kdyžtak je to na mě."   
Povzdech jsem si, "tak jo. Ale dám vědět tátovi."
"Ty jsi tatínkův mazánek, nebo co?" zeptal se mě Jeremy.
Probodl jsem ho vražedným pohledem, "ne, ale od smrti mámy se o mě stará víc, než je to třeba a já mu nechci přidělávat starosti."
"Aha, tak to promiň."
Jen jsem zakroutil hlavou a vytočil tátovo číslo. Oznámil jsem mu, že jdu ke kamarádovi domů. Byl samozdřejmě nadšenej, že jsem si hned první den našel kamaráda.


"Páni! tohle je váš dům?" vykřikl jsem, když jsem jeho dům spatřil. Byl opravdu velkej. Ian musel být hodně bohatej, ale nechoval se podle toho.
Když jsme vešli, Ian nás hned pozval k sobě do pokoje, zatímco on dělal něco k snědku. Tam jsme si odložili věci a sedli si na zem.  
"Tak, co na to říkáš?" zaptal se Jeremy.
Pokoj jsem si pořád prohlížel, "je to...velký."
Jeremy se zasmál, "no jo, postřeh."
"Po kolikáté tu jsi ty?"
"Já už ani nevím, začal jsem se s Ianem bavit asi od páté třídy."
Jen jsem pokýval hlavou. Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Kamaráda jsem měl naposledy v první třídě... už si ani nepamatuju, jaky to bylo. Jeremy se choval tak šíleně, a volně, že to ani nebylo možný. Byl přátelský, myslím, že se semnou chtěl kamarádit...ovšem Ian mi podal první pomocnou ruku. Měl jsem k němu respekt a snažil se mu nějak odvděčit. Ale nevěděl jsem jak.
Ian zachvíli přišel s malým, kovovým táckem, na kterém se nesly tři šálky kávy a talíř sušenek, "u Jeremyho už vím, že cukr nesnáší, ale u tebe ještě nevím."
"Díky," řekl jsem a do kávy si dva sáčky nasypal.
"Usměj se taky trochu. Když se budeš pořád takhle mračit, nesbalíš žádnou holku," zavtipkoval Jeremy, ale když viděl Ianovu tvář, trochu si odkašlal.
"Na základce se semnou moc nebavili, tak nevím jaky to je mít kamarády," odsekl jsem.
"Aha, tak my tě něco naučíme, žejo, Iane?" usmál se Jeremy a natáhl se ke mně.
"Začneme s úsměvem. Abys někoho upoutal a někdo se s tebou bavil, musíš se usmívat," vzal mě za tváře a ty posunul nahoru, "tak je to lepší."
Chvilku jsem nevěděl, co mám dělat. Možná jsem měl chladnou povahu, ale ti dva se ke mě začali chovat mile, nemohl jsem ho jen tak odstrčit. Když v tom se za Jeremym vynořila Ianova ruka a chytla ho za tričko. (poznámka autora: neumím vysvětlovat a vyjadřovat se...kdybych napsala límec trička...tak by to byla asi nějaká košile...prostě ta část co je u krku, omlouvám se ^w^)
Když Ian zatáhl, Jeremy to samozdřejmě nečekal a nepouštěl mě, když mě ale pustil, spadl jsem přímo na tácek s kávou.
Pálilo to, proto jsem hned vstal a s tričkem v místě polití trochu třepat aby to vychladlo.
"Promiň Julliane," omluvil se Jeremy, "může za to ale Ian, ten mě tak odtáhl a já to nečekal."
Jen jsem na něj nechápavě hleděl.
Jeremy se koukl na hodinky, "to už je tolik? promiňte, musím jít. Julliane? Ian by se ti mohl omluvit tak, že ti půjčí nějaky svoje tričko. Co? Iane?"
Ian se na něj vyděšeně koukl ale Jeremy měl pořád na rtech šibalský úsměv.
"Tak zatím!" vyšel z pokoje a zachvíli jsme uslyšeli jen zaklapnutí domovních dveří. Zůstal jsem s Ianem sám...

*                              *                          * 

Myslel jsem, že toho vola zabiju. On to snad plánoval už od začátku. Chvilku jsem se na Julliana tak nešťastně díval, jak si snaží to tričko zchladit a trochu usušit.
"Půjčím ti svoje," řekl jsem a on na mě upřel své oči.
"Jestli ti to nebude vadit..."
"Ne, akorát mě štve, že to Jeremy hodil na mě, ale to je jedno," usmál jsem se.
Jullian si začal svlíkat to mokrý tričko...a to fakt neměl dělat. Opravdu jsem na něj nechtěl nic zkusit ale...zkuste si to vydržet. Navíc, když jste kluk a...ehm...prostě nepříjemný no.
"Chvilku vydrž, hned jsem tu," řekl jsem a rychle vyšel z pokoje. Jasně, trička jsem měl tam ale nějaký musí být určitě vypraný. Risknul jsem to. Rychle jsem běžel do koupelny a nejdřív si opláchl obličej. Kdybych tam tak stál ještě dýl...no nevim co by se stalo. Chvilku jsem seděl na vaně a snažil se to rozdýchat. Potom jsem popadl nejsušší triko, který na sušáku bylo a pomalu jsem šel zase nahoru. Když jsem otevřel dveře, měl jsem napřed zrak upřený k podlaze.
"To jsi kreslil ty?" uslyšel jsem jeho hlas. Ihned mi došlo, že se musel koukat do mýho bloku, kde si kreslím...jenže obrázky postav byly stále mužského pohlaví. Jinak by mi to nevadilo.
Rychle jsem k němu šel a vrazil mu do ruky tričko. Blok jsem přitom zavřel.
"Počkej, já se díval!"
"Není to tak pěkný..." odsekl jsem.
"Ale mě se to líbí. Já spíš kreslím zvířata než lidi. A teď tě obdivuju ještě víc, protože ty umíš lidi nádherně," řekl tvrdohlavě a pak si hned dal ruku na ústa, "já řekl že tě obdivuju?"
Nevěřícně jsem na něj zíral. On mě obdivoval? znělo to, jako by mě obdivoval hned od začátku. Pak jsem si uvědomil, že si pořád jestě neoblíkl tričku. Zase jsem se trochu začervenal a podával se do země.
"Pokud se ti to líbí, můžeš si to nechat," natáhl jsem ruku se sešitem.
"Umm, ne, nemůžu ti to vzít..."
Já ho ale přerušil, "líbí se ti to, mě ne. Takže nevidím důvod, proč si to nemůžeš vzít."
Po očku jsem se na něj podíval. tvářil se vyděšeně, choval jsem se mile ale teď...teď jsem byl nervózní. A když jsem nervózní, dějou se semnou zázraky.
"Mohl by sis, prosím, oblíct to tričko?"
"Emm, jasně, promiň."
Stál jsem otočený zády a čekal jsem, než se obleče.
"Proč jsi mi neřekl, že kreslíš taky?" zeptal se mě.
"Neptal ses," odpověděl jsem.
"Jestli ti to nebude vadit, už taky půjdu. Musím si udělat úkoly...navíc totálně nechápu chemii, musím si k tomu sednout," poprvé za ten čas, co jsme byli spolu, i s Jeremym, se zasmál.
"S chemii ti můžu pomoct, jestli chceš."
"Fakt? moc mi tím pomůžeš," úplně zazařil.
I když jsem ho pozval k sobě domů, aby jsme se mohli bavit a to i s Jeremym, kterej mě nechal ve štychu, pomohl jsem mu s chemii.

*                           *                            * 

Ian mi opravdu moc pomohl. Byl to skvělej kamarád. Jeremy byl sice taky fajn, ale Ian se mi zamlouval víc. Navíc, dal mi i svoje obrázky, podle kterých se můžu učit. Uměl skvěle kreslit.
Mířil jsem domů. Tou chemii jsme se zabývali fakt dlouho, protože já na tohle nemám mozek. Už  se pomalu stmívalo.
Když jsem přišel domů, začal se mě taťka vyptávat, jaky to bylo, proč mám na sobě jiny tričko a podobně. Já mu to všechno vysvětlil a zase jsem mířil do svého pokoje. Nachystal jsem si učení na příští den a pak se pustil do trénování. Chtěl jsem umět kreslit postavy...

V noci mě probudila jakási rána, kterou jsem ovšem nevnímal. Mohli to být sousedi nebo někdo venku. Když ale ke mě přiletěl táta, byl jsem si jistý, že se něco stalo. I tak jsem to ale nebral moc vážně.
"Co se stalo?" zeptal jsem se rozespale.
"Někdo nám oknem prohodil hořící flašku, když jsem do obýváku došel, už hořel úplně celej a teď se to šíří k tobě, tak pohni!" vykřikl.
Cože? hořelo? a u nás? Opravdu jsem rychle vystartoval a něco na sebe nasoukal místo pyžama. Bydleli jsme v přízemí, takže jsem otevřel okno a začal z něj házet nějké potřebné a důležíté věci, jako je mobil, pár knížek, samozdřejmě školní taška a potřeby ale taky pár papírů a sešitů, tužky a gumy. Všechno dopadlo na hebký, travnatý koberec.
Když už jsem byl u vchodu, vzpomněl jsem si na důležitou věc, kterou jsem zapomněl vyhodit z okna s ostatními věcmi. Ianův blok s kresbami.
Nevím proč jsem se tak vylekal, že shoří, když mi Ian mohl namalovat nové ale já se pro něj přesto vrátil. Přes to, že na mě táta volal ať se vrátím. Samozdřejmě, že volal hasiče hned, jak to zjistil ale i tak by se ten sešit mohl poškodit tou pěnou nebo čím to hasí.
Můj pokoj už byl pod silamy plamenů taky. Rychle jsem popadl sešit, který klidně ležel na mém stole a rychle ho vyhodil z okna, které jsem hned poté zavřel.
Rychle jsem z bytu vyběhl a zamířil pod to okno, kam jsem všechny věci naházel. Rychle jsem je odtlčil stranou a pokusil si všechno narvat do batohu. Všechno se tam nevlezlo, tak jsem musel něco vzít do ruky.
"Nechceš přespat u toho svého kamaráda?" zeptal se mě táta.
"A co ty?"
"O mě se neboj, nějak to zařídím."
Já jsem vylovil z batohu tužku a papír a nakreslil mu mapu k Ianově domu, "přijď potom tam."
Jen přikývl a já se váhavě vydal k Ianovi. Nechtěl jsem ho v takové hodině otravovat, ale co jsem měl dělat. Náš byt shořel a my jsme něměli kde bydlet. K Ianovi to bylo blízko tak jsem tam byl asi za čtvrt hodiny.
Zazvonil jsem. Chvíli trvalo, než Ian otevřel a já se mu ani nedivím. Bylo půl čtvrté ráno.
"Julliane, co se..." zasekl se, jen když mě uviděl a i ucítil. Vím, že jsem byl příšerně cítit ohněm.
"Omlouvám se, ale náš byt shořel. Nemohl bych přespat u tebe?" zeptal jsem se.
Ian nic neříkal a rychle mi uvolnil cestu dovnitř. S těžkou taškou a věcmi v rukách jsem vyšel schody nahoru do jeho pokoje. Když tam zamnou přišel, začal se vyptávat co se stalo. Ovšem, zarazil se, když viděl, jak pevně v ruce svírám právě jeho blok.
Všechno jsem mu povyprávěl a nakonec jsem se zeptal, jestli bych se nemohl osprchovat. Ian mi ještě půjčil nějaké oblečení.

*                              *                          *

Ráno, když jsme šli do školy, byl Jullian strešně skleslej. Nedivím se mu ale to dělalo skleslého i mě. V tuhle chvíli bych ho nějradši nějak utěšil, objal nebo...políbil. Ale nemůžu... Večer mi ještě řekl, že příjde jeho táta a taky se hrozně omlouval, že otravuje. Jenže mě nebude otravovat asi nikdy. Svým rodičům jsem samozdřejmě vysvětlil celou situaci a oni povolili.
Máme doma víc pokojů takže Jullianovi jsem přenechal jeden, který byl prázdný. Jenže on mě stejně poprosil, jestli bych s ním nemohl zůstat, alespoň  něž usne. Já byl šťastný tak jsem hned souhlasil. Jenže v tom pokoji byla jen jedna postal...takže jsem musel nějak ovládnout své pokušení, i když Jullian už spal.
Ráno, když si vklidu vybalil své všechny věci, našel v tašce, úplně dole červenou stužku. Říkal, že je to po mamince ale že mu na nic není. Tak mi ji věnoval a já si s ní hned sepnul vlasy do culíku.
Když už jsme byli ve třídě, jen seděl a nic nedělal, bylo mi ho líto. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale nevěděl jsem jak...

*                             *                          *

Cítím se mizerně. Jdu si opláchnout na wc obličej, ať se trochu proberu. Jenže když chci otevřít dveře, uslyším něčí hlasy. Proto nenápadně poslouchám. Poznám, že jsou to hlasy kluků z naší třídy. Právě těch, kteří mi do oka moc nepadli.
"Nekecáš?"
"Ne, opravdu jsem je viděl."
"To jako vycházeli spolu z jeho domu?"
"Jo."
"Takže, že by si našel přítele."
'Našel? přítele? to mluví o nějakým klukovi?' problesklo mi hlavou.
"No jo, Ian to má těžký když je na kluky."
Dál už jsem neposlouchal. Vytřeštil jsem oči a pomalu couval, dokud jsem nenarazil na zeď. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem teď slyšel. Navíc všichni si teď myslí...že já a Ian... Tohle není možný. 
Pomalu jsem se loudal zpátky do třídy a na Iana se ani jednou za den nepodíval.
Když jsme šli domů, respektive k němu domů, nepromluvil jsem ani slovo. Někdy jsem ho jen odsekl slovy, "nech mě být."
Když mě ale začal otravovat hodně, zastavil jsem se a naštvaně jsem se na něj otočil, "plánoval jsi to od začátku?'"
"Co tím myslíš?" zeptal se.
"Svý problémy máš vědět sám," odsekl jsem.
Asi poznal, na co tím narážím a tak se zeptal: "Jak to víš?"
"Někoho jsem slyšel. Navíc, teď si celá třída myslí, že jsme spolu! Proč jsi mi to sakra neřekl dřív?!" zakřičel jsem.
Když se na mě jen díval a nic neříkal, zase jsem se otočil a mířil tam, kde momentálně musím bydlet.

*                            *                        * 

Uplynul zhruba týden a Jullian semnou nepromluvil ani slovo. Od té doby co jsme se pohádali, semnou nepromluvil.
Šel jsem kolem jeho pokoje do svého. Nedalo mi to. Trápilo mě to, protože za ten týden jsem si uvědomil, že ho mám opravdu rád. A copak můžu za to, že jsem se narodil takhle? Musel jsem s tím něco udělat. Tak jsem zaklepal na dveře a řekl, že jdu dovnitř. Nic se neozývalo, tak jsem vešel.
"Co chceš?" zeptal se chladně. Poprvé za ten čas jsem viděl co myslel tím, 'choval jsem se ke každému chladně'.
"Chtěl bych ti říct", nadechl jsem se, "že jsem...že jsem se do tebe zamiloval na první pohed a šíleně mě trápí, když mě takhle ignoruješ."
"A co já s tím?" probodl mě vražedným pohledem.
"Něco mi splň a já ti už dám pokoj," řekl jsem i když jsem svíral ruce v pěsti.
"Co?"
"Polib mě."
Vytřeštil na mě oči a já pořád stál jen tak opřený o dveře.
Nakonec, asi po dvou minutách, opravdu vstal a mířil ke mě. Stoupl si předemě a zadíval se mi do očí.
Já už se nemohl udržet a prudce jsem ho políbil. Byl to asi jeho první polibek, proto jsem to sice udělal dlouze ale bez jazyka.
Když jsme se od sebe odlepili, řekl jsem suše, "díky", a odešel z jeho pokoje. Políbil mě a já mu zato slíbil, že mu dám pokoj. To jsem se taky hodlal splnit...

*                              *                            *  

Ian plní to, co mi slíbil. A opravdu dobře. Ani se na mě nekoukl, ani jednou za dva dny od toho polibku. Nevím proč, ale lezlo mi to hlavou. První den to nebylo nic, byl jsem rád, že semnou přestal mluvit nebo cokoliv jiného. Ale další den...něco semnou bylo a já si vzpomněl na ten polibek. Vzpomněl jsem si na ty pocity...které byly překvapivě příjemné na to, že mi dal pusu kluk. Ale to nebylo všechno. Začal mi chybět Ianův úsměv, jeho smích i hlas. Jeho pohledy a slova plná utěšení.
Jediný v domě, s kým jsem prohodil pár slov, byl můj táta, který nedávno přišel i s nějakým zachráněným oblečením.
Začal jsem se cítit mizerně i v tomhle. Ian mi půjčil oblečení. Jedno jsem mu zničil a to druhé mám teď na sobě. Pomohl mi ve škole i s chemií. Snažil se mě sesnámit i s Jeremym, který se teď ke mě ani nepřiblíží. Ian nemůže za to, jak se narodil a já ho hned tak odsoudil. Udělal toho pro mě strašně moc a já mu udělal tohle.
Navíc se mi i omlouval, že semnou nechtěl nikdy nic zkusit. Jenže mi došlo, že jediný kdo by se měl omluvit jsem tu já.
Jenže on mě ignoruje. I když se mu něco snažím říct, on odejde nebo se začně bavit s někým jiným. Když jdu za ním do pokoje, dá si sluchátka a neslyší mě.
Takže to teď zkusím jiným, i když trochu holčičím způsobem. Napíšu mu dopis, ve kterém se mu omluvím jak jen to půjde.
Když je hotový, jdu k jeho dveřím a dopis podstrčím tou škvírou, která je pod dveřmi. Půjdu k sobě a počkám, jak bude reagovat.

*                        *                          *

Dopisu jsem si všiml hned, jak mi prolezl dveřmi. Věděl jsem, že je od Julliana. Rodiče by mě zavolali dolů a tenhle nebyl ani v obálce. Vypadalo to, že to moje ignorování začalo zabírat. Když jsem se začetl do dopisu, byla tam spousta omluvných slov. Omlouval se opravdu moc. Bylo poznat, že je mu to líto. Tak jsem se, i s dopisem sebral k němu. Teď, když jsem věděl, že s ním zase můžu normálně mluvit.
Zaklepal jsem. Podle toho, jak tam začal dupat, jak rychle otevřel dveře a v jaké byl přitom pozici, opravdu spěchal, aby mi otevřel.
Podíval se mi na ruku, ve které jsem svíral dopis, "takže jsi ho četl?"
V jeho hlase byl znát smutek. Sice to byly jen dva dny ale už mě nebavilo ho nechávat trpět, "můžu dál?"
"Je to přece tvůj dům," zasmál se a uvolnil mi cestu. Tentokrát jsem šel k oknu a podíval se z něj.
"Ta stužka, nesundal jsem ji od doby, cos mi ji dal, všiml sis?" zeptal jsem se, s mírným úsměvem na tváři.
"Omlouvám se Iane."
"Chceš mi říct všechno, co bylo v tom dopise, znovu?" zeptal jsem se a otočil se na něj.
Díval se na mě zmateně a vystrašeně. Asi poznal, že nemá cenu se opakovat.
"Proč mi radši neřekneš, co je teď nejvíc podstatné?" pomalu jsem šel k němu. Poznal jsem, že má slzy na krajíčku.
Když mu jedna stekla, něžně jsem ji utřel a podíval se mu hluboko do očí.
Ani jsem to nepostřehl ale v momentě sekundy mě objal a rozplakal se ještě víc, "promiň, promiň mi to, Iane...já...mám tě rád. Taky tě mám rád! promiň že jsem si to neuvědomil dřív..."
Obětí jsem mu opětoval. Věděl jsem, že když ho políbím a chvilku ho budu ignorovat tak jak si přál, zabere to. Měl jsem to vymyšlené už od začátku.
Trochu jsem ho od sebe odtáhl ale z obětí nepouštěl, akorát jsem mu jednou rukou, s úsměvem, utřel z každého oka slzy.
"Ani to nebolelo, žejo?" usmál jsem se. Taky se na mě mírně usmál.
Poté jsem se k němu nahnul a on se trochu natáhnul. Zase jsme se políbili. Tentokrát ne z povinnosti nebo přání a slibu toho druhého, ale z lásky.
Zkusil jsem zapojit i jazyk, jestli to vyjde. Překvapivě ano. Každý můj polibek příjmal a oplacel. Byl jsem tak šťastný, že by mi to asi nikdo neuvěřil.
"Už nikdy se takhle nepohádáme, žejo?" zeptal se mě, když bylo po polibku. Jeho hlava spočinula na mé hrudi a nevypadalo to, e se mě pustí jen tak. Svíral mě, jako bych mu měl každou chvíli utýct někam pryč. 
"Neboj. Už nikdy, slibuju."
"A co uděláme s děckama ve třídě?"
"Necháme je tak. Ať si myslí co chcou..."
"Mohl bych tu bydlet, i když už náš byt bude spravenej?"
"Myslím, že bych tě domů ani nepustil..."

Yoshu! Hotovo ^w^ líbilo se vám to? já měla podobnej sen ^w^. Byl úplně kawaii a Ian tam byl přesně takovej, jak jsem ho popsala (to tak dopadá, když se dívám na monochrome factor před spaním, žejoo xD) a oheň byl taky stejnej...jenže místo sešitu s obrázkama jsem dostala od Iana jakysi rámečky a ty jsem házela do sněhu (+ ještě papíry atd a discmen s CDčkama xD) a né do trávy. Ostatní jsem si vymyslela :))

povídka je věnovaná Kitsu-chan a Haničce, ktery jsem donutila semnou zůstat vzhůru tak dlouho...a když jste se odhlásili, už jsem to sem vkládakla, žejoo xD Takže doufám, že se vám líbila :))
Chyby opravím později :))   





 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitsune Mizumaki 狐水牧 tvéé ♥ SBééčko ♥ :* <3 Kitsune Mizumaki 狐水牧 tvéé ♥ SBééčko ♥ :* <3 | Web | 13. srpna 2010 v 10:38 | Reagovat

hej taky jestli si to sem vkládala v 0:39 ,tak já jsem šla spát v 0:37 ... sem měla počkat :DDDD ale ta povídka ,nemám slov !! *.* ♥ moc se mi líbí !! :))

2 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 13. srpna 2010 v 13:29 | Reagovat

[1]: arigatoo, Kitsu-chan :)) a omlouvám se, že to tak trvalo...:))

3 Kitsune Mizumaki 狐水牧 tvéé ♥ SBééčko ♥ :* <3 Kitsune Mizumaki 狐水牧 tvéé ♥ SBééčko ♥ :* <3 | Web | 13. srpna 2010 v 14:36 | Reagovat

[2]: není zač ! :) a neomlouvej se ,to já se musím omluvit ,že jsem na to nepočkala ;) ♥

4 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 13. srpna 2010 v 14:40 | Reagovat

[3]: ale trvalo to tak strašně dlouho! měla sem víc spěchat xD

5 Kitsune Mizumaki 狐水牧 tvéé ♥ SBééčko ♥ :* <3 Kitsune Mizumaki 狐水牧 tvéé ♥ SBééčko ♥ :* <3 | Web | 13. srpna 2010 v 14:50 | Reagovat

[4]: podle mě si spěchala až moc !! :D takže se neomlouvej ! ;)

6 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 13. srpna 2010 v 14:52 | Reagovat

[5]: fakt? :)) arigatoo :)

7 Hankí Hankí | 13. srpna 2010 v 16:24 | Reagovat

Jj je to moc hezký tahleta povídka, za takový sen bych dala nevím co. A taky mě to moc mrzí že jsem na ni nepočkala, za to může moje mamka grrr :D, však Sisa už ví že :D, no ale tohleto si přečíst před spaním je teda fakt bomba.

8 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 13. srpna 2010 v 16:28 | Reagovat

[7]: arigato :)) ten sen byl fakt kawaii, ale většinu jsem si vymyslela, žejoo :)) jinak, klidně mi můžeš říkat Shizuko nebo Shizu...mě to neva já už jsem zvyklá xD
Jestli si tohle někdo přečte před spaním (jako já xD) bude to taková "pohádka" na dobrou noc noo xD

9 Rhea Rhea | 8. srpna 2011 v 19:55 | Reagovat

Moc, moc krásné. Úplně jsi mě dostala.

10 Anabet Anabet | Web | 5. listopadu 2014 v 1:56 | Reagovat

Úžasné, moc hezky píšeš ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


free counters