Mapa blogu

O Shizu-chan






Další web Shizu-chan:
(souhrn všech yaoi a shounen-ai povídek, co jsem nspala :3)


Aktuality:


Doplněny písničky do Utapri mp3 rozcestníčku :3
Doplněny písničky do Kuroko no Basuke rozcestníčku :3
Doplněny písničky do rozcestníčku ostatních mp3 :3


Překlad mangy: Arthur in the dark 4.
Jak jsem na tom s dalším překladem: 1 stránka z 2. poloviny 5. volume, zbývá 79 stránek :3


E-mail blogu: Shizufantasyworld@seznam.cz - pokud máte nějaký
dotaz, prosbu, nápad, cokoliv, klidně napište :3



Letní bouřka

23. srpna 2010 v 12:29 | Shizuka |  jednokapitolovky
Ohayou! Tuhle povídku jsem vymyslela na dovče, kdy se mi zdál sen na pár...no, nechtějte vědět radši xD ale ten den sem ležela 1,5 hoďky v posteli a přemýšlela, jak to zformovat do povídky...když se vám zdají sny, je to fajn. Tak máte svůj svět, žejo a všechno se vytvoří podle vaší mysli. Takže získáte novy nápady. Možná vás to nenapadlo...ale možná jo :)) takový písálci jako já, se na to dívaj jinýma očima, žejo :))

Budu to zase psát trchu odlišným způsobem než předešly povídky...když o tom přemýšlím, měla bych napsat další díl Můžu ti věřit? uáá nechce se mi xD

na co si budete muset dát bacha: tenhle příběh bude tentokrát yaoi, žádný shounen-ai, páč se mi yaoi zdálo ^w^ a yaoi je milenecký vztah (ne romantický) mezi muži nebo kluky, jak chcete (já obvykle píšu tak o 17 letých klucích, žejoo XD) takže pokud nemáte rádi intimko mezi klukama, šupitopresto přepněte jinam ^w^ arigatou :)) + vulgární slova a výrazy +18

vaše Shizuka Takehiko ♥


  
Prší. Nebe asi pláče...pláče tak jako já. Právě teď. Ptáte se, proč pláču? možná kvůli své hlouposti... 

"Gile! pojď sem!" zakřičel na mě můj nejlepší kamarád Derek.
Jsme kamarádi snad od školky. Jedinej moment ze školky, kterej nikdy nezapomenu je právě ten, jak jsem se seznámil s Derekem.
Pamatuju si, že já už tam byl dlouho, rok nebo dva. No a Derek k nám přešel z jiné školky, kde ho ostatní neměli moc rádi. Vyptával jsem se naší učitelky co mu je. Už tehdy jsem ho jaksi nemohl vyhnat z hlavy. Vždy seděl někde v koutku a hrál si sám, nebo koukal z okna. Párkrát jsem ho zkusil, i s ostatníma, oslovit ale buď nás něčím odbyl, nebo prostě ignoroval a odešel pryč. Trápilo mě to a ani jsem nevěděl proč, protože jsem byl malý. Nakonec jsem z učitelky dostal, co se mu všechno stalo tam, kde byl předtím. Takže jsem to zkusil pomaleji a sám. Potřeboval někomu důvěřovat a já, i když jsem byl tak malý, jsem to věděl.
Na základní školu jsme šli spolu, protože jsem věděl, že Derek si kamarády jen tak nenajde. Dokonce i on byl tehdy můj jediný kamarád a já se nechtěl seznamovat s jinýma.
Jenže jak šel čas, pomalu jsme dospívali a s dospíváním přicházej i hormony, žejo... Tehdy jsem poprvé zjistil, jak na tom jsem a proč jsem hned zezačátku nemohl Dereka vyhnat z hlavy. Teď je nám sedmnáct. Přešli jsme spolu i na střední...
"Co chceš? musim se šprtat na písemku..." zařval jsem na něj přes půlku třídy.
"Ta chvilka tě nezabije! pojď sem nachvilku, prosím!"
Povzdechl jsem si, "co je tak důležitějšího, než písemka příští hodinu? měl by sis to taky zopakovat."
Asi ho to přestalo bavit, protože se sám vydal zamnou a zašeptal: "Ty si takovej šprt, že si vyměníme písemky a ty to za nás napíšeš dobře."
"Zapomeň!" zařval jsem na něj.
"Ale no ták, vždyť jsme to udělali tolikrát..." zasmál se.
"No jo, jenže ty si budeš válet šunky, zatímco já budu makat jak vůl abych stihl napsat obě dvě do konce hodiny." 
"Je tvoje chyba že jsi šprt," odsekl.
"Já se chci, narozdíl od tebe, dostat nějakou školu."
"No jo, no jo, pořád," zasmál se. Tenhle jeho smích mnou projížděl až do morku kostí a posedl snad každičkou buňku v těle... Kdyby se takhle nezasmál, klidně bych ho poslal někam ale on se zasmál a já jsem v prdeli!
"Tak fajn, budu ti radit ale nebudu ji psát," povzdychl jsem si.
"Díky, jsi moje záchrana!" zasmál se, "půjdu stebou i na stejnou výšku, pokud budeš chtít a jestli se tam dostanu. Je mi jedno co to bude za obor!"
Tak teď už je to opravdu v prdeli... jestli ne někde jinde.
"Co jsi to chtěl?" změnil jsem téma.
"Jen, dnes přijde nová holka jestli víš..."
"No?" začal jsem nervóznět. Věděl jsem, že žádná holka ve třidě se mu nelíbí, takže jsem se nemusel bát. Ale pokud ta nová se mu bude líbit...
"Teď šla po chodníku, chtěl jsem, aby ses koukl."
"No, to nebude třeba..." odmlčel jsem se, protože jsem věděl, že holky mě nikdy zajímat nebudou.
"Proč ne? nevypadá tak špatně...myslím, že by se k tobě hodila..."
Trefil se přímo do středu. Myslel jsem, že z něho zešílím. Začal jsem se smát, ne ze srdce ale zoufale. Opřel jsem se o opěrátko židle a zastřeně koukal do stropu, "nemyslím si, že by se ke mně hodila."
Vést řeči o holkách...větší otrava snad neexistuje.
"Proč ne, má hnědý vlasy tak jako ty, má je dlouhý a nevypadá tak strašně-"
"Seznam se s ní, když se ti tak líbí!" zakřičel jsem na něj. Jsem člověk, žárlivost je normální...i když si pod tím občas představujem věci horší, než to doopravdy je. Ale já prostě žárlím...
"Klidni se, to tě to tak rozčílilo, když jsem řekl, že nevypadá strašně?" Neodpovídal jsem. Nechtěl jsem, aby zjistil, že jeho nejlepší kamarád od školky je do něj zamilovaný. (poznámka autora: já vim, melu a motám dohromady všechno od úplného začátku ^w^ ale mě baví vás trápit XD)
"Oh, jo. Promiň, nevěděl jsem, že už máš nějakou holku," řekl mírně zklamaně.
"Ne, nemám žádnou."
"Tak coje?" cítil jsem, jak z něj prchá veškerá trpělivost a smysl pro porozumění. On byl takový...pokud jsem se naštval, kvůli čemukoliv, přestal mít trpělivost a snžil se ze mě dostat, co to způsobilo.
"Ale nic, nech to být," snažil jsem se nahodit veselejší výraz, protože jsem o nějaky vyslíchání fakt nestál.
Neozval se. Asi si myslel, že řekl něco, co mě naštvalo. Jenže já nebyl naštvaný... jen jsem žárlil. Jeho mlčení mě začalo znervózňovat ještě víc. Nadechl jsem se, "fajn, nemám holku ale jsem zamilovanej. Chápeš?"
"A proč jsi mi to neřekl hned?" zasmál se, "už to chápu. Promiň."
"A do koho?" zeptal se, když jsem dlouhou chvíli nic neříkal.
"To...to tě nemusí zajímat," odsekl jsem. To jsem zase něco řekl.
"Ale jsme nejlepší kámoši."
"Jenže kdybych ti to řekl...asi...asi by ses naštval."
"Jo? proč?"
"Kašli na to prostě. Nemusíš se mi míchat mezi soukromí."
Opět nic neřekl. Nevím, jestli ho to mrzelo, nebo byl naštvaný ale já už se soustředil na učení

Moc jsme se od té doby spolu nebavili. Ta dívka opravdu přišla a Derek se s ní opravdu dal do řeči. Představila se jako Katie, ovšem, snažila se navázat kontakt jen semnou. Štvalo mě to, proto jsem se k ní choval jak k nějakymu vetřelci z jiné planety. Šíleně mě štvalo, když se s ní Derek bavil. Vždycky jsem je propichoval šípy z mé vlastní žárlivosti.
I když jsme šli ze školy domů, Katie se na mě pořád lepila. Proto jsem neměl možnost jít spolu s Derekem a pokecat si. Když jsem se jen očkem koukl dozadu, o něčem se bavil s klukama ze třídy. Derek nevypadal nejšťastněji. Mrzelo mě to. Chtěl jsem si sním popovídat, omluvit se mu a když se spolu budeme zase něčemu smát, zase ho objat kolem ramen... prostě se ho dotýkat.
Katie šla na autobus a já šel domů úplně jiným směrem. Derek taky bydlel úplně jiným směrem než já, takže už jsem neměl možnost se mu omluvit. Snad zítra...
Ještě jsem se ohlídl. Zíral na mě a propaloval mě ublíženýma očima. Taky jsem se tvářil dost smutně, i když jsem nechtěl. Určitě to poznal, tak jsem jen povzvedl ruku na znamení rozloučení. Na jeho rtech se vykouzlil mírný úsměv, za který jsem byl rád. Přesto to ale nebylo ono. Zítra si to s ním vyříkám, určitě.

Potřeboval jsem se z toho všeho vzpamatovat, tak jsem se šel projít. Šel jsem ke škole i dál. Nějak mě to táhlo tam, kde Derek bydlel ale nakonec jsem si jen nechal svoje představy a změnil jsem směr kolem školy do parku.
V parku jsem si sedl pod jeden strom a zakoukal se na oblohu. Blížila se bouřka ale to nevadilo. Klidně snesu ostrý déšť. Alespoň příjdu na jiné myšlenky.
Myslím, že jsem Derekovi trochu ublížil. Možná jsem v to i doufal, protože to by znamenalo, že pro něj něco znamenám. Možná jsem to přehnal ale když mě to tak naštvalo, že se bavil s Katie a semnou za dnešek mluvil jen ráno.
Spadly první kapky chladivého deště. Konečně něco, co mě trochu probere.
Z jemného kapání se zachvíli vyklubal silný déšť a začalo mírně hřmít. Měl jsem plnou hlavu Dereka... takže mě v tu chvíli nenapadlo, jít pryč protože jsem byl pod stromem.
Nebe plakalo... plakalo semnou. Nevěděl jsem, proč právě nebe pláče, kvůli čemu. Já ale svůj problém znal. Nevěděl jsem, proč brečím, když jsem kluk, který většinou nebrečí ale nějak mě to vzalo.
"Co tu děláš, proboha?!" zakřičel na mě hlas, který mi byl známý. Zpočátku to trvalo, než jsem se vzpamatoval. Povzvedl jsem hlavu a uviděl právě Dereka s deštníkem. Asi hned poznal, že jsem brečel, protože se rozběhl zamnou a když u mě byl, klekl si ke mě.
"Co se stalo, Gile?" zeptal se mírně vyděšeně.
"Nech...nech to být."
"Ta holka tě odmítla?" zkusil.
Já už jsem se neudržel a přes všechny slzy ho objal, "ty jsi vůl, opravdovej a nejvetší vůl, kterýho jsem kdy poznal!"
Držel jsem ho za tričko tak pevně, div jsem mu ho neroztrhl. Musel cítit vlhkost a chlad mého těla i mé slzy, které se mu pomalu propíjely do trička.
"Super. Takže já se ti tu snažím pomoct, potom mě celýho zamokříš a nakonec, jako třešničku na dortu mi řekneš, že jsem největší vůl, jo?"
Vždy měl smysl pro humor. Ať to bylo potřeba nebo ne. Já jsem se ho ale pustit nehodlal, nereagoval jsem na to, že byl kvůli mě celý mokrý. Potřeboval jsem se vybrečet aby byl pokoj.
"Žádná holka mě neodmítla," popotáhl jsem, "jasný?"
"Tak proč tu sedíš, nevnímáš déšť a bouřku, která tě zrovna tady může klidně zabít a ještě k tomu brečíš?"
"Klidně ať mě zabije! mě je to jedno! alespoň bych se už nemusel tak trápit!," rozbrečel jsem se ještě víc, než dřív, "chtěl bych už mít konečně pokoj od tohoto všeho!"
"Tobě je to možná jedno ale co já bych tu dělal, co?," zasmál se, "nezapomeň, že kvůli tobě se dokážu bavit i s ostatními a ne jen s tebou."
V tom momentu jsem si pomyslel: 'Jak bych byl rád, kdyby se bavil jen semnou...'
Podíval jsem se na něj, "mohl by jsi žít s Katie až do konce života."
Jen se usmál, "fajn, takže si přestal brečet, to je fajn. Katie se mi nelíbí, takže bych s ní žít až do konce života asi nemohl, žejo?"
Zase ten jeho úsměv. Musel jsem se na něj zadívat. Nevím co si myslel, když jsem ho takhle propichoval ale byl jsem tak zmatený, že jsem si nedával pozor na pusu. Prostě jsem řekl: "Bože, asi se už neudržim."
"Cože? proč?" zeptal se. Já ihned vytřeštil oči a poté jsem se podíval jinam.
"To neřeš."
"Tohle jsi mi řekl ráno-" přerušil ho silný hrom, "fajn, povíme si to u nás. Opravdu nechci skončit jako škvarek."
Pomohl mi na nohy a podělil se semnou o půlku deštníku. Šel jsem celou dobu jak tělo bez duše a nic jsem neříkal. Cítil jsem, jak se na mě Derek někdy koukl. I já se na něho díval ale neustále... pokud se teda nedíval on. (poznámka autora: Jashine, to je hrozný xD)
K němu domů, to nebylo daleko, tak pět minut cesty. Otevřel a hned mě pozval do svého pokoje. Když jsme tam vešli, já si sedl na jeho postel a on vedle mě. Oba jsme zírali do země a ani jeden jsme se neměli k tomu, vyslíct si to mokré oblečení.
"Takže, kde jsme skončili... jo, u toho rána, žejo?" snažil se rozmluvit. Jen jsem přikývl.
"Tak fajn, i ráno jsi mi řekl 'to neřeš' když jsem se tě ptal, proč jsi naštvaný. Teď jsi brečel. Když jsem se tě ptal, proč, opět odpověď 'to neřeš'. Nechápu, proč se to snažíš předemnou ukrýt, když jsme nejlepší kamarádi. Vždycky jsme si říkali všechno," jeho hlas nabyl trochu naštvaného tónu. Věděl jsem, že to myslí smrtelně vážně.
"Kdybych ti to řekl asi by ses semnou nebavil... asi bych se ti i hnusil, takže..."
"Takže co? hodláš to v sobě dusit, dokud se tady psychicky nezhroutíš, nebo co?" zakřičel na mě. Zase mi začaly téct slzy. Nebyl jsem schopný slov.
"Bože, už zase brečíš?" slyšel jsem ho. Povzdechl si. Poté mě zval za bradu, natočil si mě k sobě a prudce políbil. Chvíli jsem na něj jen vyděšeně zíral...po tom polibku jsem toužil už od základky.
"Proč?" zeptal jsem se ho, když mě pustil.
Dal si ukazováček ke rtům a oči nasměroval do stropu, "mmm, viděl jsem to v telce. Vždycky, když nějaká holka brečela, kluk ji políbil a ona se zklidnila."
"Jenže já jsem kluk..." odmlčel jsem se.
Zasmál se, "jo, já vím."
Nevěřícně jsem na něj zíral a cítil, jak se ve mě pomalu ale jistě rozlívá pocit radosti.   
"Takže, proč mám pocit, že brečíš pořád jen kvůli mně?"
Tentokrát ve mě hrklo, že by to poznal? Vždyť jsem se vždycky ovládal, abych neudělal nějakou blbost, při které by to poznal.
"Já nevim proč ten pocit máš, já za něj nemůžu."
"Bože, proč se ke mě chováš jak ke Katie?" zeptal se a usmál se.
"Já...já nevim..." už jsem si nebyl jistý ničím. Měl jsem pocit, že jestli už nebudu zticha, dostane to ze mě.
"Tak fajn. Dobře. Já začnu, OK?" řekl a vstal, "nevím jak to správně vyjádřit protože, víš že nejsem výřečný, žejo? No prostě, vždycky jsi se ke mě choval strašně hezky. Ve školce si mi hodně pomohl. Na základce jsi mi pomohl seznámit se s ostatními a tak jsem se naučil ostatní i oslovovat bez tvé pomoci. Když jsme přešli na střední, byl jsem rád, že chceš jít na stejnou jak já, protože jsem věděl, že mi zase chceš pomoct, že jsi věděl, že budu mít problémy. Šel jsi semnou a zase mi pomohl. Prostě jsem tě obdivoval za tvé odhodlání. Když dnes přišla Katie a začala se s tebou bavit, tak jsem něco ucítil. Byl to hodně nepříjemný pocít tady," poplácal si na hruď, "a já byl čím dál tím víc naštvanější, když jsem tě viděl společně s ní. Jenže z nějakého důvodu jsem byl naštvaný i na tebe a proto jsem se s tebou odmítal bavit. Ale doma jsem toho litoval. Takže jsem šel na čerstvej vzduch abych si pročistil hlavu. Když jsem tě našel ležet pod stromem a brečet, okamžitě se ve mě... něco pohlo a já jsem věděl, že tě tak nemůžu nechat," odmlčel se a podíval se na mě.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. On... snažil se mi vyznat? Cítil žárlivost tak jako já? Opravdu cítí to stejné, co já k němu? tyhle a další podobné otázky mi probleskly hlavou dřív, než za jednu sekundu. I když jsem nechtěl, usmál jsem se na něj a zase mi začly téct slzy.
"Už zase?" zeptal se, "já myslel, že jsem tě utěšil..."
Rychle jsem si slzy utřel, "co jsi mi tímhle životopisem chtěl říct?"
"Proč jsi teď zase brečel?"
Zase jsme mlčeli. Ani jeden z nás nechtěl odpovědět.
Podívali jsme se na sebe a témeř stejně jsme vykřikli: "To protože...!"
Dál nic, protože jsme poznali, o co se asi jedná.
Derek se začal smát, "asi myslíme tu samou věc, žejo. Takže to klidně můžeš říct."
"Proč to neřekneš ty?"
"Protože jsem od malička nevýřečnej."
Povzdychl jsem si. Mé tělo se začalo třást. Byl to nepříjemný pocit. Nevěděl jsem, co mám dělat... Stiskl jsem pevně dlaně v pěsti a sklonil hlavu, "já...já...já tě...miluju..."
Konečně to bylo venku. Měl jsem pocit, jakoby ze mě spadl kámen, snad šesti tunovej.
Slyšel jsem, jak jde pomalu ke mě. Myslel jsem, že mi chce jednu vrazit, nadat nebo něco takovýho ale on si ke mě klekl.
Usmál se a vzal můj obličej do dlaní. Jeho prsty byly studené jako led.
Jeho výraz mluvil za všechno. Zavřel oči a opřel si své čelo o to mé, "tak, konečně jsi mi to řekl."
"Jak konečne?" zeptal jsem se.
"Z těch tvých vodítek jsem to tak nějak tušil. Přes to svoje věčny obdivování tebe jsem si uvědomil, že tě vlastně mám rád. Že to nebylo žádný obdivování."
Taky jsem zavřel oči a objal ho, "jsem tak šťastnej."
Zase mě políbil. Tentokrát do toho ale přidal jazyk a naše polibky se tím pádem staly intenzivnější. Stoupl si ale pořád mě líbal. Poté se mi snažil vyslíct to mokrý tričko, co jsem měl na sobě. Ale to už jsem se vzpíral.
"Tvoje oblečení je mokrý, musí se nějak usušit..." poznal jsem, že jeho hlas je zastřený. Ještě chvíli jsem se vzpíral ale poté jsem se podvolil a jeho tričko mu vyslíkl taky. Povalil mě na postel a začal mě líbat na všech možných místech. Nejvíc péče věnoval krku a celé spodní části těla. Chtěl zahřát všechno, co jsem měl mokré a zmrzlé.
"Po-počkej! proč tak rychle?" zeptal jsem se a nabral tak do plic vzduch, který jsem stačil vyplítvat.
"Rychle? kamarádíme se od školky. Tohle není vůbec rychle."
"A co tvoji rodiče?"
"Ti jsou pryč na celý týden," odsekl a začal se věnovat mým bradavkám, které už stačily ztvrdnout. Byl to důkaz toho, že už jsem dostatečně vzrušený. Derek to poznal a tak mi začal sundávat i mokré kalhoty.
"Přestaň..." vydechl jsem ale svým způsobem jsem vůbec nechtěl, aby přestal.
"Mám tě nechat odejít domů takhle a ještě v mokrym oblečení?" zasmál se. Já jsem zrudnul ještě víc. Měl hrozný hlášky... ale přemýšlet o tom dlouho mi nebylo dovoleno.
Začal lehce lízat můj žalud. Opravdu lehce, jen špičkou jazyka. Ale i tak mě to dráždilo víc jak dost.
"Dere...ahh...tohle...ne...!!" vydechl jsem.
Derek si mezitím sundal své kalhoty a mě se naskytl pohled na jeho vzrušený klín.
"Když ne takhle, tak tedy jinak," usmál se a podebral mi nohy.
"Ne..." vydechl jsem a zavřel oči.
Pomalu jsem cítil, jak do mě vniká. Bolelo to, pálilo to a to hrozně moc. Ale svým způsobem to bylo příjemné, chtěl jsem víc.
Zaklonil jsem hlavu a vykřikl jsem, když se rychlým pohybem dostal do mě celý. Cítil jsem ho. Měl jsem pocit, že teď dokážu cítit všechny jeho city. Cítil jsem, že to semnou myslí opravdu vážně. Otevřel jsem oči a podíval se na něj. Slzy se mi prodíraly ven ale byl jsem šťastný.
Usmíval se na mě. Trochu se ke mě sklonil a políbil mě.
"Jsem tak...hrozně rád. Konečně...tě můžu cítit pořádně," vydechl a zase mě políbil, "miluju tě, strašně moc a strašně dlouho..."
Poté začal přirážet. Lehce. Byl to příjemný pocit i když to trochu bolelo, dalo se na to zvyknout. Dal jsem ruce na jeho záda a pořádně si ho držel u těla.
"De...Dereku...ahh...!!" i když to bylo jen lehce, nešlo to nekřičet. Přece jen, tohle je poprvé...
"Miluju...tvůj hlas..." usmál se a začal mě zase líbat na krku. Jeho přírazy ještě víc zesílily.
"Aaah...tohle...haa...je moc!" vykřikl jsem a své nehty zaryl do jeho kůže. Ale on jako by to ani necítil. Pořád přirážel, jako by byl smyslů zbavený. Asi cítil, podobně jak já, potřebu uspokojit svůj chtíč. Křičel jsem, i on malinko začal ale vůbec na to nereagoval. Cítil jsem, jak mě mé síly zrazují. Byl jsem unavený. Strašně moc.
"Já...já už...haa...nemůžu Dereku!" vykřikl jsem.
On ale nepřestával, jen mě políbil. Oboum se do pusy nahrnuly sliny toho druhého a tak jsme se rychle pustili a pokračovali v uspokojování potřeb toho druhého.
"Aahh...Dereku! já...už...haa...budu!" vykřikl jsem a začal se mírně kroutit.
"Já...já taky!" vykřikl. 
Bylo to ještě pár přírazů, než se mi po těle rozlila bílá a lepkavá tekutina a mému klínu se výrazně ulevilo. Ovšem, Derek ještě přirážel. Už jsem byl unavený ze svého orgasmu...teď ještě čekat na něho...
Netrvalo to moc dlouho, bylo to chvíli po mě. Cítil jsem, jak se mi v těle rozlévá teplá tekutina. Derek ze mě vylezl a ještě pomalu slízal všechny bílý loužičky z mého těla. Cítil jsem, jak se třepe. Byl taky na pokraji svých sil. Tak jsem ho objal a jedním pohybem posunul k sobě.
"Nemusíš...to dělat."
"Jenže já chci," usmál se.
"Ale tvý síly vypovídají," zasmál jsem se. Byl jsem šťastný. Opravdu šťastný, jak ještě nikdy v životě.
"No jo," zasmál se taky a znovu mě políbil, "mám strašnou chuť to udělat znovu."
"Já jsem mrtvej, takže si laskavě počkej na zítřek."
Zasmál se a lehl si na mě. Zachvíli usnul. Pohladil jsem ho po jeho havraních vlasech a pomalu taky zavřel oči...

Příští den jsme šli do školy spolu. Už zase bylo všechno jako dřív. Byl jsem za to rád. Strašně moc.
Jenže mě zase zastavila Katie. Derek si to ale nenechal líbit a hned mě přivinul k sobě, "promiň, ale on je můj!"
Zůstala na nás hledět. Já jsem se na něj taky nevěřícně díval ale on se jen šibalsky usmíval.
"Teď, jestli náš omluvíš..." řekl, popadl mě za ruku a pospíchal semnou dopředu.
"Co to mělo být?"
"Jsem jen člověk. Nemůžu za to, prostě žárlím."
Usmál jsem se a lehce ho políbil na tvář.
Svět se stejně jednou dozví, že jsme spolu a chceme být spolu. Jenže nemůžeme za to, jak jsme se narodili, žejo?


The End, Jashiňátka ^w^ doufám, že se povídka líbila :)) Zezačátku jsem plánovala název "Na jednu noc neviditelný" a mělo to být fantasy, jenže se mi to nehodilo a já z toho udělala příběh ze života ^w^ Je takovej paradox, Derek, kterej byl od začátku ten "slabší" byl seme a Gil, kterej ho vždycky chránil a pomáhal mu, byl uke xD jenže mě se to tak líbilo. Taky miluju takový to vylívání srdce...když tohle můžu psát, jsem v sedmym nebi...pak to dopadá, že jedno vyznání je přes půlku stránky, žejoo XD Byl to i jinej styl vyprávění, žejo :)) Tak joo, příště se uvidíme u Můžu ti věřit? 3. díl ^w^
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hankí Hankí | 23. srpna 2010 v 13:43 | Reagovat

Pane bože mě úplně bušilo srce když jsem to začla číst, prostě jsem taky byla úpně mimo reálný svět XD, no jo u yaoi je to vždycky takové. Takže super povídka jako vždy a už se těším na další, tady ty ze všedního života se mi líbí mnohem víc :D

2 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 23. srpna 2010 v 17:27 | Reagovat

[1]: mě se to taky víc líbí noo, ale chtěla bych zase napsat nějakou fantasy...příště asi napíšu lásku mezi andělem a padlým andělem ^w^ uáá

3 akio-naoto akio-naoto | Web | 26. srpna 2010 v 20:33 | Reagovat

Bylo to úúúpa sqelí!!! :D ale jenom jednu věc,kterou ti vytknu,ale nevšímej si ji a neber to jako urážku.Já se prostě vyžívám ve špatných koncích,ale to nech plavat,protože tohle bylo jako něco :))))

4 Shizuka Takehiko Shizuka Takehiko | Web | 26. srpna 2010 v 20:41 | Reagovat

[3]: jn, já to vim noo XD pořád jsem ti neodpustila ten špatnej konec, to jsem brečela i já xD ale arigato :))

5 Ilay^^ Ilay^^ | Web | 5. června 2011 v 21:59 | Reagovat

Wowiiiiii...xD Ty mě vždycky dokážeš taaaak dostat tvíma povídka, jsou tak užasné a prostě dycky teču tady z toho...xD :D div že si nevytopím klávesnici a tohle je tak krásneee...xD musím číst dálši al už je tak pozdě a zachvilku je škola...xD teda zachilku zejtra ale já stávám brzo žee :D

6 Rhea Rhea | 8. srpna 2011 v 20:18 | Reagovat

Tak z týhle povídky jsem úplně nadšená. Jsi prostě úžasná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


free counters